Plastická chirurgie v historii
www.inadhled.cz Ve staré Indii by vám za cizoložství určitě uřízli nos, a kdybyste měli štěstí, nový by vám vymodelovali z vaší kůže z čela. V renesanci byste dostali nový nos pro změnu z prasečí kůže. Zveme vás na procházku neuvěřitelnou historií plastické chirurgie, jejíž boom právě zažíváme.
Zvětšování i zmenšování prsů, obnovování panenské blány, zvětšování rtů, zmenšování stydkých pysků, zvětšování pánského přirození, odsávání tuku za všech částí těla, vyhlazování vrásek, přišívání uší a mnohé další. Plastická chirurgie vám dokáže v dnešní době vylepšit prakticky jakoukoliv část lidského těla. Víte ale, jak vypadaly první plastické operace?
Staří Egypťané se vylepšováním živých nijak extra nezatěžovali, ale o to víc se věnovali mrtvým, na nichž prováděli výkony v mnohém připomínající práci plastického chirurga. Například mumie Ramsese II. měla chirurgicky dokonale upravený nos. Další mumie egyptských panovníků měly pro změnu tváře vycpané obvazy podobně, jako se v současné době používají silikonové implantáty. Historici se domnívají, že smyslem takových zákroků bylo udržet co nejdokonalejší vzhled osob i po smrti. A i když nalezené dokumenty dokazují, že Egypťané byli schopni podobné operace provádět i na živých lidech, nechtěli je vykonávat. Neznáme pravý důvod toho, proč se tomu bránili, nicméně zruční byli převelice a znalosti měli na vysoké úrovni, uvědomíme li si letopočet existence starověkého Egypta.
Opravdová revoluce v plastické chirurgii se ale nejspíš konala v Indii, kde dokázali už v 7.soletí př.n.lp. udělat mistrovské rekonstrukce nosu. Při operaci se používala kůže odříznutá z čela nebo tváří a její přesná metoda byla po staletí tajemstvím. Sanskrtem byla psána i první pojednání věnovaná plastické chirurgii. Zabývala se možnostmi, jak nahradit nos nebo ucho, o které postižený přišel v bitvě nebo mu byly uříznuty za trest (například za cizoložství). Neznámějším plastickým chirurgem tohoto období byl Sushruta, který působil v Indii 600 let před naším letopočtem. Vydal knihu Sushruta Samhita, v níž popsal mimo jiné i rekonstrukci nosu a uší. Odřízl kůži z čela nebo tváře, vytvaroval ji pomocí kovové destičky a přišil k obličeji. Do nosních dírek se vkládaly dřevěné trubičky, které udržovaly průchodné dýchací cesty. Tato metoda se pak používala až do18.století.
Plastické chirurgii se věnovali také staří Římané. Jak je známo, ti velmi obdivovali krásu nahého těla a snažili se jeho nedokonalosti opravit. Terčem posměchu byla především obřízka, kterou někteří římští císaři dokonce i zakazovali. V této oblasti vynikal především lékař Cornelius Celsus, který prováděl a následně i popsal operace obnovující předkožku. Dělaly se u mužů, kteří se bez předkožky narodili, nebo byla příliš úzká a musela jim být odstraněna. Celsus mimo jiné popsal i zmenšování prsů u obézních mužů.
Ve středověku došlo k úpadku plastické chirurgie a téměř nikdo se jí nezabýval. Z popela vstala až v renesanci, kdy se jí věnovali lazebníci a holiči. Mnoho z nich však používalo při zákrocích tkáň z prasat, takže k jejich velkému zklamání většinou nový nos seschnul a odpadl. Dospěli tedy k závěru, že kůže je v těsném spojení se svým původním majitelem, takže když pojde vepř, nemůže "žít" ani jeho kůže. Toto vysvětlení neobstojí v kontextu toho, jak se nyní transplantují orgány odebrané dárcům po nehodách.
Válečná zranění
První světová válka poskytla plastickým chirurgům spoustu „materiálu“, na kterém si mohli zlepšovat své znalosti a dovednosti. Kosmetické zákroky se nejčastěji týkaly rozdrcených čelistí, uříznutých nosů nebo řezných ran v obličeji. Prosadil se zejména novozélandský chirurg Harold Gillies, který vyvinul množství technik moderní plastické chirurgie, když pečoval o vojáky s obličeji znetvořenými válečným zraněním. Jeho práci pak v průběhu druhé světové války rozvinul jeho student Archibald McIndoe. V roce 1946 potom provedl Gillies první operaci, při níž přeoperoval ženu na muže. Dějiny moderní plastické chirurgie se začaly psát v šedesátých a sedmdesátých letech. Plastická chirurgie se dostala do centra lékařské pozornosti a zákroky začaly být mnohem častější.
Je třeba konstatovat, že úpravy visáže mohou být velmi nápomocné k zvýšení seběvědomí, jindy zase velmi kontraproduktivní. Například v Kolumbii jde skoro o národní sport, přešívání těl a tváří je tam velmi dobrým byznysem. Někteří lidé se stali přímo závislými na úpravách vlastních nedostatků a někteří dokážou časem získat hodnost ,,kreatura''. Také kvalita plastických lékařů se liší, pohled na práci některých z nich je odstrašující. Týká se to klinik i u nás a přístup určitých odborníků je zdraví nebezpečný. Jde jim pouze o zisk, ten je však neúměrný tomu, co umí. Proto je třeba velmi zvažovat, co podstoupit, proč a počítat s následky. Někdy je lepší stárnout s grácií...
J3.K
 |  |
 |  |
