Dejavu
www.inadhled.cz I když se mi ona myšlenka občas nezvaně vkradla do hlavy, nechala jsem ji rozptýlit do ztracena v moři jiných, „důležitějších“. Včera se stala skutečností.
Ne, dnešní oslava se nekoná. Sebastiánův byt plný přátel, naleštěné sklenky na víno, které dostal od maminky, chlebíčky, holčičí breptání, mužské vtípky, někdy až sarkastický smích, tanec ve stylu ABBY i polky , propojení duší i těl a také narozeninový dort ve tvaru Mercedesu, který byl mým dárkem k jeho 35tinám. Pro MÉHO Sebastiána… Sice jen z marcipánu, ale plný krému s vůní lásky.
Ještě minulý týden jsem sama sobě věřila, že hořkosladká symfonie, kterou jsme prožívali už několik měsíců nás minula a jeho neskonalou žárlivost lze přičítat myšlenkovým úletům. Mýlila jsem se.
Ráno jako každé jiné, jen se mi zdálo, že vzduch je těžší. „Já, víš, nemůžu už s tebou žít“. Ledová sprcha slov a v každé kapce skalpel chirurga. „Proč proboha?‘‘, “Už to nesnesu, nechci se trápit kde a s kým neustále jsi“ . Obvyklé vystoupení, avšak tentokrát definitivní pro nás oba.
Bloumám večerním městem, které se zahaluje téměř celé do neonových odlesků z výloh a reklam, vnímám hlasitý smích podnapilých mladíků a slečen, kterým alkohol pudově velí zachovat rod, pár bezdomovců, kteří si u fast foodu podávají krabicové víno a jeden z nich si zapaluje nedopalek, který právě našel na zemi.
Jdu sama… mohu si to dovolit, bohužel nebo bohudík?
Téměř schizofrenicky počítám kroky, právě teď tisícpětsetdvacetčtyři, boční ulice jsou šeré, na rohu mne zastaví muž s nabídkou doprovodu kamkoliv. Ano, zcela jistě korektní….Nereaguji, nemám proč si dokazovat, že mám na víc. Zřejmě jsem moc „viditelná“. Od nádraží přijíždí blikající sanitka, jen na okamžik, ale hluboce zachytím pohledem oči řidiče….spěchá
Uléhám do prázdné postele, v uších mi zní Bitter Sweet Symphony od Verve a přichází další Dejavu?
Monika Kalábová
