Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Věřící a nevěřící

5. 04 2015

         Můj otec byl hluboce nevěřící ateista a moje mamka byla hluboce věřící křesťanka. Otec nechtěl slyšet nic o náboženství a mamka ho jako správná řecká manželka poslouchala. Ani bratr a ani já jsme tedy nebyli vedeni k víře, neuměli jsme otčenáš a nikdy jsme se nemodlili. Mamka se modlila tajně, neviděla jsem ji klečet v žádném kostele, ani doma, nikde. Nehledě na to, že pravoslavný kostel byl nějakých deset kilometrů od domova. Mamka neměla ani čas ani peníze dojíždět do kostela.

            Otec byl vskutku silnější osobnost, a tak i z nás dětí vyrůstali ateisté, takže jsme přesně pasovali do československého socialistického systému, který vychovával ateisty a všechny věřící pronásledoval. Ani si nevzpomínám, že by se babička Katerina modlila, avšak pamatuji se, že druhá babička Chariklia klečela a modlila se u nás doma. Myslela jsem si, že je to kvůli mně, aby ji nepotkala taková pohroma jako babičku Katerinu, abych ji nezamkla na toalety nebo nevytáhla vysavač. Naučila jsem ji zdravit česky, ale po svém a lidi na ni zírali, proč je na ně sprostá. Bratr to na mě žaloval rodičům, a tak se možná babička začala modlit i před mým ateistickým otcem, co že to má za dceru.

            Když se moje mamka vrátila natrvalo do Řecka v roce 1988, začala chodit do kostela. Koupila si zlatý křížek na krk a zapalovala svíčky o sto šest. Prostě si plnila za ty roky všechny ty absence v kostele. Faráři ji milovali, protože všude nechávala dost peněz. Donutila mě, abych dala svoje první vydělané peníze na výstavbu kostela, který vedl jeden mnich – manažer. Byl tak chytrý, že jsem ani nestačila jít do butiku a nechala jsem za svoje peníze postavit kus kostela Agios Antonios. Jsem na to hrdá, protože je to místnost, kde se konají svatby či pohřby pro chudší obyvatele. Druhý mnich tam dokonce přednáší sexuální výchovu, až tak pokročila i pravoslavná víra.

            Celou absenci víry a výuku dětí k víře si moje mamka vynahradila na mém synovi. Od útlého dětství, sotva se syn naučil chodit, ho vodila na všechny mše. Syn se uměl krásně křižovat, modlit, a olíbal všechny ikony, které byl již olíbány všemi přítomnými v kostele. Na mě šly mrákoty, kolik bacilů zase ten kluk slíznul. Chodila jsem s nimi, protože jsem nechtěla, aby mamce stoupnul tlak, kdyby kluk chtěl brečet, zmrzlinu nebo lezl po faráři či mnichovi, nedej bože, kdyby ječel u mše.

            „Pokřižuj se,“ šeptala matka, která zároveň líbala ruku faráře nebo mnicha. Udělala jsem něco, co vypadalo jako křižování, a když mi farář podal ruku, abych ji políbila, tak jsem mu s ní srdečně zatřásla. Syn líbal farářovi obě ruce a já jsem to nechala tak být.  Ať věří v něco, co možná matku udrželo naživu, říkala jsem si v duchu.

            V kostele bylo plno dětí se svými věřícími rodiči. Začala jsem chápat jejich naparáděnou, společenskou událost a chození do kostela jako něco, co k jejich životu patří. Začala jsem tomu rozumět, přestože jsem mamce nic nepřiznala. Spíše jsem tomu chtěla rozumět, takže jsem nenápadně sledovala věřící a naše první hospodyně – moje teta – byla tak věřící, že mi celé hodiny tloukla do hlavy pravoslavnou víru a mamka byla nadmíru spokojena.

            Myslím si, že i táta, když stojím u hrobu a modlím se za něho, se z té fotky na mě nedívá přísně. Myslím si, že i babička Katerina, která hlásala, že je ateistka, protože kdyby byl bůh, tak ona by neztratila svoje dva syny, věřila v Boha, proto tak dlouho žila, protože měla víru, že v nás – vnoučatech – vidí svoje dva syny.

P. S.

Proč já jsem s tátou o tom nikdy nemluvila. Proč jsem se nezeptala, kdy tu víru v boha ztratil. Za války? Když viděl raněné a mrtvé? Ale přežil, takže něco ho muselo ochránit, ale co to bylo? Víra v Boha nebo víra ve vítězství?

Speciály

Tipy