Kdo může kázat morálku?

  Jisté však je, že lidstvo potřebuje určité mantinely, ve kterých se pohybuje. Pravidla jsou však nejen nejednotná, ale většinou dle různých oblastí prosazování různých forem práva i protichůdná. Z čehož poté vyplývá, že sjednotit například základy šaríi a našeho právního systému je nemožné, na jeden stejný čin nelze nahlížet více způsoby.

  Kdo tedy může kázat morálku? Vzhledem k tomu, že neznám jediného člověka na světě, který by nikdy neprovedl něco, co jej postavilo do špatného světla, nevím o nikom, kdo by k tomu byl bezprecedentně předurčen. Každý člověk někdy něco ukradnul. Za krádež lze považovat i to, vezmete li si jako zaměstnanec firmy domů pár propisek, papír z kopírky, desky. Podobně se plno zaměstnanců supermarketu v práci potají nají, zedníkovi zbyde jako malá domu montážní pěna, automechanik si přinese nářadí či potřebný díl. Ani podnikatelé nejsou čistí, neexistuje ani jeden, který by někdy záměrně nevystavil daňový doklad, neošulil zákazníka, nepřemýšlel o tom, jak se dostat do nižší daňové skupiny. Chybu dokáže udělat lékař, každý z nás nějakého zná, soudce, policista. Prostě každý se občas chová nemorálně.

  Kdysi byl morální osobností duchovní určený pro danou oblast. Uvědomíme li si, že sama podstata víry a církve stojí na hliněných nohách, v zásadě vychází z jistých historických skutečností, na nichž byl postupně vystaven aparát sloužící k ekonomickému zisku a zneužívání moci, lze říct, že je i úloha duchovních postavena na lži. Velmi zjednodušeně by šlo se zeptat kteréhokoliv preláta, viděl li někdy toho šedovlasého a všemocného pána schopného odpouštět hříchy. Pravdomluvný řekne nikoliv, vychytralý začne vysvětlovat, že bůh není hmotný. Přesto byli kněží dlouho neoddiskutovatelnou součástí přenosu pravidel morálky.

  Doba se mění a v naší zemi úloha církve ztrácí na významu. Vzhledem k tomu, že patříme k nejméně věřícím zemím, úloha duchovního již není nijak podstatnou pro širokou společnost. Kázat morálku nám začali další, tedy politici, umělci, hochštapleři. Jaký je mezi nimi rozdíl?

  Politici si zvolí svou působnost v politické sféře ze dvou důvodů. Prvním je naivní představa o tom, že jedinec dokáže změnit svět. Je otázkou velmi krátkého času vedoucího k naprosté deziluzi. Druhou příčinou je poté přání mít se dobře a ještě lépe. Křivé prostředí produkuje neméně křivé lidi, tam, kde jsou snadné zisky, nelze očekávat moc pozitivního ve vývoji vlastní morálky. Služba voličům jaksi ustupuje do pozadí.

  U umělců jde při snaze říkat nám, co je dobré, o zneužití jistého stupně popularity. Herci, zpěváci a autoři z různých žánrů jsou zvyklí předstupovat před obecenstvo a předávat mu to, co už někdo stvořil, samozřejmě a nepopíratelně s přidáním vlastního talentu a kreativity. S tou se to však nesmí moc přehánět především tam, kde přináší dotyčný pouze vlastní názor. Má na něj právo, nicméně musí umět rozlišit, co je divadelní drama a umění, případně z čeho stane pouhá šaškárna, kterou lid neocení.

  Nakonec tu máme hochštaplery. A že se jich poslední dobou vyrojilo. Jde o jedince, kterým slovo práce nic neříká. Většinou nic moc neumí, snaží se však dostat někam, kde by mohli o něčem rozhodovat. Společným znamením je jejich inteligenci převyšující ego. Někdo stoupají vzhůru díky protekci, jiný svým smyslem pro řiťolezectví, další se nedostane nikam, tak aspoň hučí, kritizuje a otvírá studnici vlastní moudrosti. Jmenný seznam, který by mohl nyní následovat, je předlouhý, každé z těch jmen je symbolem ztráty normálního rozumu.  Ani jeden z jejich nositelů nemá morální předpoklad nám něco kázat, podsouvat.

  Až nám tedy někdy přijde do ruky nějaké dílko z dílny Halíka, Kohouta, Novotného, Dienstbiera, Jandy, Rozumka, až nás bude kdysi vtipný Kraus přesvědčovat o tom, jak je na Hradě úplně vše špatně, dostane li se k našemu sluchu názor některého z mnoha dalších jedinců volajících po změnách vedoucích ke ztrátě národní identity, zapamatujme si je. Možná není daleko doba, kdy budou chtít převlékat kabáty a snažit se udržet u koryta. Nedopusťme to.

J3.K