Lhostejnost

  Kdysi jsme byli na relativní špici, a pokud jde o strojírenství, málokdo tehdy chápal, kde se v té malé zemičce bere tolik šikovných lidiček. Řízený útlum způsobil ústup ze slávy a po restartu zmizelo z mapy mnoho kdysi tak úspěšných společností a gigantů. Důsledkem snahy většiny našich spoluobčanů dohnat uplynulé roky a dostat na životní úroveň našich západních sousedů, je postupné uzavírání se do vlastních krunýřů.

   Nasazené pracovní tempo mnohým vydrželo po celou dobu, tím však není zaručen úspěch. Měnící se legislativa, ekonomická krize, podléhání diktátu Evropské unie, to vše srazilo mnoho podnikatelů několikrát na startovní čáru a jen ti otrlí začali poněkolikáté znova. Jiní využili informací a drzosti. V období zhasnutých lamp ukradli, co mohli. A dle pravidla peníze dělají peníze, stali se z nich úspěšní a čistí, bohužel povýšení nad realitu.

   Samostatnou skupinou jsou státní podnikatelé, tedy ti, kteří působením ve vedení státu samotného, případně jím vlastněných podniků, nepřiměřeně zbohatli. Pro mne nepochopitelná nechuť mít pod kontrolou jejich příjmy, či spíše dle pravidla ruka ruku myje, jim dala možnost utrhnout z pomyslného koláče pěkně velký a lahodný kus. A my ostatní v plném nasazení se ženeme za svým snem, naplněním přání. Často tak přehlížíme, že jsou tu i lidé, jejichž starostí není, kam jet na dovolenou, jaký model auta si koupit, jak velkou obrazovku v obýváku mít. Oni totiž tu dovolenou, auto a obývák ani nemají.

   Nemluvím o těch, kterým správné vybírání sociálních dávek umožňuje nepracovat, a přesto žít v luxusu. Ani o přátelích bratrstva vypité láhve poflakujících se městy a šířících kolem sebe odér lihovaru. Je mnoho takových, kteří pracují, rádi by byli aktivní, přesto jim okolnosti a souhra nešťastných náhod, případně zvůle úřadů a některých zaměstnavatelů brání v tom žít plnohodnotný živost. Jsme k nim často lhostejní. Proto mám radost, přečtu li si někde o pomoci lidí rodině, dětskému domovu, studentovi z nepříliš dobře situované rodiny. To proto, že si uvědomuji existenci lidskosti a pochopení.

   Přesto mi připadá, že pořád lhostejnost vítězí a bude ještě trvat velmi dlouho, než si uvědomíme její dvousečnost. Ale těší mne projevy solidarity a podpory, které občas zaznamenám a kterých si vážím. Paradoxem je, že se jich téměř nikdy nedočkáme od rádoby elity národa, ale od těch nejprostějších. A o to vzácnější jsou.

J3.K

   Lhostejnost může potkat kohokoliv z nás, budete li ležet na zemi a potřebovat pomoc, bude jedno, kolik máte právě na kontě. Uvědomme si to, až příště mineme s nezájmem někoho, kdo k nám vzhlížel s upřímným pohledem a nadějí. Třeba se jednou karta obrátí…