Naše národní hrdost?

  Rozhlédneme li se trochu kolem nás, lze konstatovat, že mezi největší vlastence patří na první pohled Američané. Jejich projev národní hrdosti sice hraničí s nabubřelostí a odpovídá tomu, s jakým sebevědomím se Spojené státy staví do role světového četníka, jisté ale je, že jsou známí neotřelou sebejistotou. I když výsledky této politiky jsou velmi kontroverzní, nelze jim upřít jedno z vedoucích postavení ve světovém dění. Stačí se pak podívat na předvolební divadlo v boji o Bílý dům a získáte dojem, že se na americké půdě rozhoduje o tom správném náboženství pro zbytek světa.

  Nakoukněme o kousek blíže, další světovou velmocí je Rusko.  Hlučnost a ignorace vůči jiným národům je někdy smutně zarážející, nicméně často jde spíše o neschopnost pochopit, že okolí není nijak udiveno a nadšeno relativně obhroublým chováním ruských mužiků a jejich žen. Nicméně u těchto Slovanů existuje výrazná schopnost se semknout v těžkých dobách a nepoložit se.

  Mezi další velmi hrdé národy patří Irové, Australané, sebevědomím hýří Novozélanďané, připomeňme si jejich tanec haka před každým ragbyovým utkáním národního týmu. Také Chorvaté, Srbové, Italové, Korsičané a Izraelci patří k těm ortodoxnějším vlastencům.  

  Jak jsou na tom Češi? Zamyslíme li se zhluboka, vrátíme li se do historie, hodnocení nemůže být moc kladné. Přestože máme plno světově známých osobností, které vzešly z prostředí české kotliny, některé velmi významné, ocenit je vždy uměl více svět, než našinec. Dokonce ani ve středověku, v dobách Přemysla Otakara II. , kdy se České království rozpínalo od moře k moři, nedrželi Češi pospolu. Husité později po krátkou dobu válcovali Evropu, to proto, aby se nakonec rozložili a prohráli. Poté nám dlouho vládli Němci a Rakušané, když už jsme se z jejich vlivu vymanili, přišla 2.světová válka a kolaborujících krajanů nebylo úplně málo. Nacisty vystřídali Rusové, po jejich odchodu jsme místo užívání si nabyté svobody začali inklinovat k Američanům, což bylo pochopitelné po desetiletích v sovětském područí. Jenže nic se nesmí přehánět a naše touha být součástí většího společenství vyústila v tragickou chybu stát se součástí Evropské unie.

  Po mnoha letech v jednom molochu (RVHP) jsme vstoupili do dalšího. V tom minulém jsme hráli druhé housle, nyní je naše pozice daleko otřesnější. Je až neskutečné, na jaké podmínky byli ochotni naši politici kývnout. I když o přistoupení k EU rozhodoval celý národ, podstatnou ke kladnému výsledku byla propagace v režii elit národa. Nelze úplně odsuzovat naši snahu začlenit se, bohužel nelze říct, že by naše vlajka visela ve stejné výši, jako je třeba německá, anglická či třeba belgická. Stali jsme se opět vazaly a lze konstatovat, že tentokráte nám vládnou z Bruselu doposud nevídaní hňupové. Parta eurokomisařů je opravdu exemplární příklad toho, kam až se může nepříliš inteligentní a morální člověk dostat. Nedostatek naší národní soudržnosti umožňuje zástupcům jiných států vytírat s těma našimi podlahu. Můžeme hlasovat  jak chceme, je nám to na nic.

  Dalším extrémem je průšvih jménem Babiš. Nevím, v které zemi by mohl naturalizovaný cizinec vést represe proti obyvatelům a ještě u toho slyšet potlesk naivní části národa. Slovák, kterému byla jeho rodná země malá, postupně ovládnul mocenské struktury, získal post ministra financí a dále tlačí na pilu, zároveň pouští žilou každému penězovodu, ke kterému se jen přiblíží.

  Ani přístup různých pochybných aktivistů a podporovaný kolaboranty ve vládě k migrační vlně nevyznívá pro naše národní povědomí nijak příznivě. Marné je volání po tom nejtvrdším postupu vůči všem narušitelům našich hranic, po nekompromisním odmítání snahy bruselských úředníků nám neustále něco vnucovat. Pořád jsme někým o  něčem přesvědčováni a plno lidí žije v přesvědčení, že nás je málo a nic nesvedeme. Opak je pravdou. Je více menších národů, které rozhodují o své budoucnosti bez potřeby žít pod vlivem diktátu. Jejich pýcha a hrdost jsou poté oprávněné.

   Dnes můj syn dostal pozvání do české reprezentace. Bude tak následovat svého dědu i mámu, oba nosili dvouocasého lva na své hrudi. Ne každý si uvědomuje, jakou cenu má taková možnost. Symbol našeho státu nosím na krku, nyní ho bude mít syn na dresu. Jsem pyšný otec a ve svých dětech budu vždy udržovat úctu k této zemi, české vlajce i hymně. Jen přemýšlím, kolik takových lidí je…

J3.K