Státní zaměstnanost bují

1. 11 2018

www.inadhled.cz    Není to tak dávno, co nám všem Andrej Babiš tvrdil, že počet státních zaměstnanců je enormně vysoký a je třeba ho snižovat. To bylo před prvními volbami, které jeho subjekt ANO vyhrál. Doby se mění a navyšování stavů lidí závislých na práci ve státním sektoru razantně roste. Jde o jeden z mnoha předvolebních slibů, který Babiš naprosto přesně otočil v neprospěch produktivity naší ekonomiky. Důležité je si uvědomit, že bují především kontrolní úřady, které se zaměřují na šikanu podnikatelů a společností, které stát stále více vysává. Babiš tím dosahuje dvou efektů. Dokáže si dělat body za vyšší výběr daní, což je otázka hra s čísly, která u něho bývají málokdy pravdivá. Nu a likvidací podnikatelů sám profituje, neboť tím ničí vlastní konkurenci a nic mu nebrání nadále skupovat firmy a rozšiřovat portfolio těch vlastních.

  Nevraživost státních zaměstnanců vůči soukromému sektoru je známá. Především podnikatelé jsou trnem v oku těm, kteří jsou na státní výplatní pásce. Co vše vadí na soukromnících? Je toho skutečně mnoho a je třeba nejdříve konstatovat, že k většině důsledků ne tak úplně správného přístupu živnostníků, malých a středních firem jsou tito dohnáni právě státem. Často slyšíme, že nestátní subjekty se chovají nezodpovědně, podvádí s výplatami zaměstnanců, odvodem sociálního a zdravotního pojištění, na což doplácí státní rozpočet. A tím údajně i státní zaměstnanci, neboť zbývá méně peněz na jejich platy. Je to pravda? Pouze částečně a je velmi ohnutá.

  Vezmeme li v potaz, kdo všechno produkuje skutečné zisky, je třeba vyzdvihnout především velké společnosti. Ty jsou však pod tak podrobným dohledem, že přímo v nich se nijak s výplatami nepodvádí. Jedinou možností je únik peněz přes agentury dodávající zaměstnance, ovšem i ty jsou většinou často kontrolované. Nicméně tam opravdu k nesrovnalostem dochází. Daleko větším problémem je však vývoz kapitálu z ČR, kterým tyto společnosti uklízí vydělané peníze mimo náš rozpočet. Zde kontrolní systémy nic nenapraví, jde o politické rozhodnutí to umožnit a díky tomu od nás odtéká podstatný zisk vzniklý prací lidí u nás. Záměrně to nenazýváme prací našich občanů, řada ze zaměstnanců velkých firem má u nás pouze přechodný pobyt a jsou příslušníky jiných států, kteří své výplaty poté utrácejí jinde, respektive je posílají rodinám do jiných zemí. Odvody daní z této sféry tak přesto u stálých zaměstnanců dosahují solidní výše. U agenturních to je už horší, tam se hraje jinak. Ale kdyby tito nebyli, řada odvětví by už měla zásadní problém.

  Středně velké firmy jsou z pohledu ekonoma méně výdělečné, nicméně i ty patří díky svému počtu k významným dodavatelům financí do rozpočtu státu. Což se projevuje i na vyšším přídělů dotací. Většinu těchto středních subjektů opět vlastní cizinci, takže se musí počítat s jistým únikem peněz, nicméně nejde o tak obrovské částky, jako například u mladoboleslavské Škody. Je to tím, že na výplatních páskách korporací je plno lidí, kteří tady ani nepracují a podniky u nás financují platy zaměstnanců sedících v Bonnu, Londýně či kdekoliv jinde. U středních firem tyto náklady tak vysoké nejsou, přesto se nějaké vždy vytvoří. Zaměstnanci jsou většinou vypláceni v souladu se zákony ČR a velmi individuálně se výše výplat liší dle solidnosti majitelů a regionu působnosti. U těchto společností jsou kontrolní systémy nastavené důsledně, hlídá se vše včetně DPH, odvodů za zaměstnance a finanční úřady si společnosti hlídají.

  Malé firmy a jednotliví živnostníci bojují za své přežití nejčastěji. Boj s velkými řetězci, korporacemi a koncerny je velmi těžký. Snaha být vlastním pánem je vykoupena mnoha zápory. Soukromník si platí vše sám. Většinou není nemocný, žije v určitém stresu. Je neustále pod tlakem úředníků finančních úřadů, odvody za zdravotní a sociální pojištění jsou pod trvalou kontrolou. Složité zákony znamenají nutnost zaměstnávat účetní, případně hradit nemalé náklady. Složitější je získávání podpor, dotací, úvěrů, takže většina z nich se musí bez těchto berliček obejít. Navíc jsou citliví na poctivost svých zákazníků, jejich solventnost. Musí pružně reagovat na trh, denně se rozhodovat a nedělat chyby. Začátek podnikání je vždy nejtěžší, postupný vzestup není jistotou a rizika jsou obrovská. Přesto by bez těchto lidí neexistovaly fungující služby, řada obchodů by byla zavřená, řemeslo by definitivně zemřelo. Přitom právě na tuto skupinu lidí je nasazena největší část z obrovského množství státních zaměstnanců. Jistě, jde o oblast, kde je prostředí vhodné pro vznik šedé ekonomiky, ovšem její objem je mnohem nižší, než peníze ušlé přes korporace. Z toho vyplývá neefektivita snahy podchytit menší podnikatele za cenu navyšování státního úřednického kontrolního aparátu. Pokud si úředníci myslí, že malý podnikatel je největší škůdce, protože jezdí v bmw a bydlí v rodinném domu (což není zdaleka pravidlem a cesta k tomu trvá plno let), měli by dotyční vědět, že za tím nejsou zdaleka jen menší podvody, ale především mnoho práce, bezesných nocí trávených přemýšlením nad budoucností a reálností vlastních plánů, přechozených nemocí a vyčerpání.

  Šikanováním těch malých se možná uleví zamindrákovaným jednotlivcům, Babišovi to nažene pár kladných bodů, ale nic více se nezlepší. Je tedy otázkou, potřebujeme li další státní zaměstnance směřující právě do kontrolních úřadů. Stát by měl dbát na počet učitelů, lékařů a zdravotnického personálu, terénních sociálních pracovníků, ale také by se měl postarat o vznik prostředí vychovávajícího mladé pracovité lidi umějící vzít do ruky nářadí, z nichž postupně přejde většina do soukromého, ekonomicky i lidsky přínosného sektoru. A postupně zavírat vysoké školy produkující neschopné intelektuály, pro které poté těžko hledá uplatnění. Nepotřebujeme živit desítky tisíc státních úředníků s naprosto nezajímavou náplní práce. A už vůbec ne inkvizitory podnikání. Neustálá kontrola šedou ekonomiku, mimochodem kolikrát jedinou, která zdravě finguje, stejně nezastaví. Jen ji omezí, ovšem za cenu obrovských ztrát. Oni totiž lidé jsou lepšími hospodáři, než je sám stát, jehož plýtvání prostředky a rozhazování tam, kde se prostě vypaří, je prostě strašidelné. Vzpomeňme na stovky miliónů mířící do neziskovek, přidělených na naprosto scestné projekty a přelívání státních peněz do soukromých kapes politiků. Co vzít rozum do hrsti a zaměřit se na velké ztráty místo těch malých? Dát více svobody a důvěry těm, kteří tu jsou doma.

J3.K

Speciály

Tipy