Systematičnost děsí…

   Německo stojící za největší válkou v moderních dějinách světa je hybnou sílou migrace i nyní. Jeho kancléřka Merkelová nebyla vždy tak zásadně proimigrační, ještě v roce 2010 byla ochotna udělat vše proto, aby Evropa zůstala tím kontinentem, kterým ho udělala pracovitost a inteligence jejího obyvatelstva. Vše se změnilo po zveřejnění informací o jejím odposlouchávání pravděpodobně americkou CIA. Náhle obrátila o 180° a vzápětí otevřela dveře své země každému, kdo chtěl přijít z jiného kontinentu, než našeho. Podezřelá výměna názorů nikoho nepřekvapila? Od té doby je vše jinak.

  Invazi muslimů předcházelo opět několik událostí. Americká anexe Iráku, poté Arabské jaro a svržení a usmrcení libyjského vůdce Kaddáfího, následný rozvrat celého systému v Severní Africe. Také snaha zbavit se Asada v Sýrii, za kterou stojí zájmy ropných a plynárenských těžebních společností a americká iniciativa, vedly ke vzniku extrémně agresivního státního útvaru na území Sýrie a Iráku, tedy Islámského státu. Podněcování válečných aktivit v oblasti nekončí a USA společně s Tureckem nadále udržují napětí a společně se svými spojenci vytváří nátlak na Damašek a Rusko, které podporuje syrského prezidenta. Ropa, plyn a peníze jsou mohutným iniciátorem vášní. Odcházející obyvatelé z těchto oblastí poté poměrně logicky hledali bezválečné zóny bezpečí. Pokud by Spojené státy neměly invazní zahraniční politiku, Katar, Sýrie a Irák by pravděpodobně v poklidu těžily své nerostné bohatství a obchodovaly s ním.  Libye by nadále byla jistou bezpečnostní zónou před Středozemním mořem, Egypt by byl bezpečným turistickým rájem podobně, jako Tunis a Maroko. Mezi organizace spolupracujícími na světové devastaci je OSN, NATO, EU, Amnesty International a různé druhy zelených a ekologických skupin.

  Do všech míst postupně vyrazili zástupci humanitárních společností. Rozvoj neziskového sektoru se podobá rakovině. Její buňky postupně prorůstají systémem a je třeba si uvědomit, že humanitární pomoc se změnila v naprosto legální obchod s lidmi a organizace sem spadající se staly údernou politicku silou.Vliv aktivistů se stal nekontrolovaným a je podporován neskutečně bohatými dotacemi ze strany zainteresovaných zájmových skupin. Průnik do školských zařízení se zdařil a je vychovávána nová generace lidí se zaměřením na bezstarostnost, bezpohlavnost a pocit absolutní intolerance oponentů s tím, že být multikulturní je zásadním požadavkem doby a j to nesmírně obohacující. Mezitím jsou postupně ničeny a zapomínány tradiční hodnoty připomínající specifika jednotlivých národů.

  Kdyby však neexistuje a přípravy pro postupnou islamizaci Evropy pokračují. Že jde o obrovský podvod a obchod zároveň je už nepřehlédnutelné. Německo – francouzská aktivita při dovozu imigrantů se stala opravdu tím, co definitivně vrazilo klín do zavírajících se dveří a neochota poučit se z již existujících problémů s muslimy v evropské zemi, tedy ve Velké Británii, způsobila kulturní šok ve většině Evropy, především však v těch dosud považovaných za vyspělé, tedy v samotném Německu, dále ve Francii, v Itálii a také ve Švédsku. Severské země jsou migrací postiženy opravdu hodně, což je způsobeno malým počtem obyvatel a levicovou sociální politikou, která vyčerpává státní rozpočet. Dalším jevem je postupné upozadnění mužské populace a vstup ženského a často bezdětného elementu do vrcholné politiky. Je paradoxem, že jsou zároveň evropské ženy předhozeny migrujícím Arabům a černochům jako jakási odměna za jejich dlouhou cestu. Právě zde se projevuje ta neskutečná neúcta ke klasické rodině, jejíž podpora byla nahrazena pobídkou Afričanům k cestě na náš kontinent. Protichůdné feminizace a podřadnost žen v muslimských zemích přicházející do Evropy ztratily logiku. Sebemrčkačská strategie vedoucí z mužské populace v důležitých funkcích a zvyšující se popularita homosexuality jsou ztrátou smyslu pro realitu. V kontextu s tím dochází k absolutnímu odzbrojení obyvatelstva a je mu tím odebrána možnost bránit se nejen invazi, ale také rozhodnutí postavit se elitám přiměřeně razantně k jejich aroganci. Skutečným obráncům rodiny tak už zbývá vzít do ruky jen klacky a kyje.

  Dalším důležitým atributem změny stavu je všude přítomná kontrola a cenzura. Kamerové systémy, postupná likvidace hotovosti, sledování sociálních sítí, odposlechy telefonů, čipy implantované už i do lidí, ovlivňování výsledků voleb i  blížící se jejich zrušení, autonomní řízení vozidel se zabudovanými čidly předávající informace do různých ústředí, to vše časem povede k definitivní ztrátě veškerých svobod. Odebírání dětí rodičům v Norsku se může stát reálným modelem pro celou Evropu, byť se to zdá momentálně nereálné, nicméně podobnou taktiku provozovalo nacistické Německo v době 2.světové války.

  Na místě je tedy otázka. Jak dlouho budou lidé ještě poslušným stádem ovcí, které za souhlasného bečení následuje své ovčáky a obává se hlídacích psů? Copak lidé nevnímají celé toto dění? Možná nám nyní říkají, že jsme se nikdy neměli lépe. Možná to je i pravda. Ale není to okamžik předcházející hlubokému pádu? Nejde o naivní mlaskání těsně před tím, než budeme nuceni držet hladovku?  Uvědomujeme si, že stačí, aby nám vypnuli elektřinu, přivřeli kohoutky s vodou, nenavezli cisterny s benzínem a naftou a vrátili nás tím o století zpět? Zatím to vypadá šíleně. Ale kolikrát to lidé ve své historii vnímali podobně, aby se vzápětí stali součástí válek? Nebuďme důvěřiví a naivní.

J3.K