Změna otáčení zeměkoule

Není to tak dávno, co byla Čína považována za zaostalý Dálný Východ, zatímco ten blízký byl buď komunistický, to se týká bývalého Sovětského svazu, či rozvojový, tak jsme vnímali například Írán, Írák, Sýrii či Palestinu. Naopak obdivovaný Západ, o kterém snil nejeden Čechoslovák, se rozkládal od česko-německých hranic až k západnímu pobřeží Japonska. Austrálie a Nový Zéland měly v našich představách vždy výsadní místo, což trvá dosud. Především Němci, Francouzi, Italové a občané Velké Británie patřili k těm, o jejichž možnostech jsme slýchali neskutečné historky. Rok 1989 nám umožnil poznat realitu a pokusit se dohnat mílovými kroky jejich životní úroveň.

  Reálný socialismus u nás den ze dne skončil a my jsme skočili nepřipraveni rovnou do kapitalismu. Tedy většinou nepřipraveni. Pár našich spoluobčanů mělo náskok, který velmi dobře zneužili k získání potřebného kapitálu. Dobu restitucí a privatizací využili tito jedinci k výraznému zbohatnutí, ruku v ruce s nimi i řada drzých politiků. Budiž, přechod ze socialismu ke kapitalismu něco stojí, u nás byl však velmi přeplacen, samozřejmě na úkor prostého lidu. Nicméně vznik podnikatelské třídy a postupný přechod ze státem ovládaných podniků na soukromé subjekty pokračoval dále a nyní jsou podnikatelé i přes mocenský teror vládních úřadů nosnou kostrou našeho hospodářství. Represe proti nim zaváděné jsou však slabým odvarem toho, co se teprve chystá.

  Mezi tím se z Číny stala hospodářská a ekonomická supervelmoc kapitalistického střihu. Podobně pokročila Jižní Korea. Také Rusko se vydalo na cestu prosperity, to i přesto, že na světovém politickém poli zůstává poměrně osamoceno. Propaganda proti němu rozjetá nebere konce. Na rozdíl od velmi pracovitých a učenlivých Číňanů a Korejců jsou Rusové poměrně zpomalení, přesto se jim daří držet krok v mnoha směrech s bývalým Západem. Navíc nerostné suroviny ukryté pod povrchem Ruska poskytují dostatečné záruky ekonomického růstu, byť komplikovaného. Neochota Rusů podřizovat se zájmům USA a jejich spojenců drží sice tuto velkou zemi v jisté izolaci, ta se s tím však pere velmi statečně a většinou s převahou vítězí.

  Oproti tomu se kdysi hrdé státy z opačného konce Evropy dostávají do křížku s demokracií, tolerancí a schopností ochránit své občany. Ve volbách vítězí neomarxisté v různých podobách. Tedy levicové strany, jde především o socialisty a Zelené. Levice jako mor zaplavila Západní Evropu a postupně se její názory šíří i do kdysi jednoznačně kapitalistických Spojených států. Plundrování státních rozpočtů potřebné k uplácení voličů dosahuje pomyslného vrcholu, založením Evropské unie se podařilo získat obrovskou moc nad těmi, kteří by se chtěli vzepřít. Občané si uvědomují dramatičnost situace pouze omezeně. To proto, že neprožili 40 let pod vládou komunistů tak, jako my v zemích Východního bloku. Řítí se tak do propasti, ve které soukromé vlastnictví nic neznamená, a solidarita s kýmkoliv se stává oficiální doktrínou. Nad pořádkem bude dohlížet obdoba Nejvyššího Sovětu sídlící v Bruselu. Na řadu přijde vysoké zdanění, zabavování a přerozdělování majetku, kontrola médií, udavačské praktiky. My už jsme to zažili a nebylo to nic moc, teď to chtějí zkusit naši západní sousedé.

  Vše se otočilo. Čína, Rusko, dokonce i Češi, Poláci, Slováci a Maďaři začínají být více kapitalističtí, než samotný bývalý Západ. Jestliže byly dosud západní státy velmi praktické a pragmatické, Východní Evropa zaostávala díky povinné vzájemné solidaritě, slabým měnám, totalitním praktikám a naivnosti o desítky let. Rozdíly se srovnaly, dochází k přesmyčce. Podíváme li se na činnost bruselských úředníků, podřízenost států říšské politice kancléřky Merkelové a zvůli Evropské komise, falšování výsledků voleb a represi všech, kteří stojí v politickém spektru třeba jen lehce napravo, je nám jasné, co se děje. Démonizace skutečné pravice, nazývání jejich příslušníků nacionalisty, xenofoby, rasisty a fašisty svědčí o ztrátě rovnováhy.

  Nedávno probíhaly diskuze o tom, dělí li se strany na levici a pravici. Odpověď zní:,,Rozhodně ano, jen ta pravice je zašlapána do země a ozývá se velmi nesměle na to, jakou dosud měla tradici.´´ Fungující pravice vždy znamenala kapitalismus ve zdravé podobě, levice přináší extrémní socialismus v jeho nejagresivnější formě. Viz problémy ve Švédsku, Beneluxu, Velké Británii, Francii a nově i v Německu. My v Čechách už socialismus nechceme. Jeho nositelem tu paradoxně nejsou komunisté, ale především Zelení, ČSSD, TOP 09, ANO a v určité míře i KDU-ČSL Tedy strany prounijní a levicové. S nimi i celý neziskový sektor, dále partička kolem Polikliniky, HateFree, homosexuální komunita,  squatteři a velká část vysokoškolské mládeže studující především humanitní obory a jsoucí pod vlivem neomarxistů.

   Jak vidíte, jde o poměrně rozsáhlou skupinu obyvatel, do jejíhož čela by se tak rád posadili například vekslák Horáček, pedagog Drahoš, blázen Kohout a pár dalších. Jde o odstrašující exempláře těch, kteří poznali socialismus, profitovali na něm, později i na přechodu z něj, a nyní podporují jeho novodobou reinkarnaci. To nesmíme připustit. Pokud tu někdo tvrdí, že patříme na Západ, pak jedině tehdy, začne li Slunce vycházet nad Aší a zapadat za Zlínem. Jak bylo uvedeno v úvodu, je nejvyšší čas začít zeměkoulí otáčet obráceně.

J3.K