Dějiny národa Českého - DRUHÉ KRÁLOVSTVÍ. KNÍŽE VLADISLAV II

30. 06 2018 |  www.inadhled.cz  Autor: Aleš Hroník Vznešený rod Přemyslovců

  Nástup Fridricha Barbarossy.

Vladislav žil před nastoupením na knížecí stolec v ústraní, a tak se čeští šlechtici, kteří ho povolali na trůn, domnívali, že budou mít možnost svého nového panovníka ovládat. Vladislav II. však ukázal, že je nejen schopen panovat bez rady a pomoci českých velmožů. ale je i dostatečně schopný a rázný při samostatném výkonu spravedlnosti. 
Jakmile čeští velmoži, zejména údělná moravská knížata, pochopili, že se ve své volbě nového českého knížete zmýlili, začala tvrdit, že je Vladislav neschopný samostatné vlády, a proto je třeba pomýšlet na jeho odstranění.
Vyhlédli si Konráda, údělného knížete znojemského. Do boje proti českému knížeti Vladislavovi se zapojili téměř všichni přednější velmoži, jen několik z nich zůstalo knížeti věrno, například Jindřich Zdík, olomoucký biskup (patrně syn kronikáře Kosmy)

  Konrád Znojemský tedy vytáhl s vojskem do Čech a u Vysoké na Čáslavsku došlo v dubnu 1142 k bitvě, v níž byl český kníže Vladislav II. poražen. Vladislav se pak obrátil na německého krále Konráda III. ze slavného rodu Štaufů a s jeho početným vojskem vytáhl ku Praze, která už byla obležena vojskem Konráda Znojemského. Český kníže Vladislav II. nepřátele porazil a vyhnal je z Čech.

  Konflikty s Konrádem Znojemským pokračovaly i v dalších letech, až teprve Vladislavovo tažení na Moravu v roce 1146 jeho odboj zlomilo. V roce 1152 došlo ke změně na německém trůně. Konrád III. v roce 1152 zemřel a novým panovníkem se stal slavný Fridrich I.Barbarossa, který byl také od roku 1155 římským císařem. Vladislav II. se s ním dostal hned do sporu, neboť německý panovník se protiprávně zmocnil Horní Lužice, která patřila k Čechám. Spor však byl nakonec ukončen bez boje.


 Válku v Miláně rozhodl český král se svým vojskem.

  V roce 1156 se císař Fridrich Barbarossa chystal na válečnou výpravu proti odbojným severoitalským měšťanům, zejména chtěl pokořit Miláno, potřeboval však vojenskou pomoc od Vladislava II. Proto českému knížeti nejen vrátil Horní Lužici, ale slíbil mu i královský titul, a to dědičný. Kníže Vladislav byl ochoten k výpravě do Itálie, ale k sestavení vojska bylo potřeba souhlas českého zemského sněmu, který měl právo povolat i zakazovat válečné výpravy do ciziny. Sněm nepovažoval výpravu podniknutou ve prospěch cizího panovníka za užitečné pro Čechy a peníze na vojsko knížeti nepovolil. 

  Vladislav II. si tak musel najmout bojovníky na vlastní útraty, shromáždil jich něco přes 10 000. Za tuto ochotu a další prokázané služby obdržel na říšském sněmu v Řezně 11. ledna 1158 Vladislav II. od Fridricha Barbarossy dědičný královský titul. Na počátku června 1158 se tehdy už král český Vladislav I. vypravil se svým vojskem přes Tyrolsko do Itálie. Čeští rytíři se při tomto tažení, především v bojích v Brescie a před milánskými hradbami, vyznamenali svou bojovností i hrdinstvím, nejenže proslavili české jméno, ale také samotnou válku ve prospěch německého panovníka Fridricha Barbarossy rozhodli. Po pokoření Milána se konaly slavnostní bohoslužby, potom německý císař za přítomnosti knížat světských i duchovních vložil králi Vladislavovi na hlavu drahocennou královskou korunu, kterou nedávno obdržel darem od anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Při návratu ze slavné války si čeští bojovníci odnášeli značnou kořist i vzácné dary od německého císaře Fridricha II.

  Zanedlouho se naskytla českému králi nová velká příležitost proslavit České země. Vojensky totiž zasáhl do sporu o uherský trůn mezi králem Štěpánem III a Štěpánem IV. Český sněm však králi opět nepovolil peníze, ani vojsko. Král Vladislav II. tedy byl opět nucen nejmout si bojovníky na výpravu do Uher za své peníze. Jakmile byzantská vojska uslyšela, že se blíží čeští bojovníci, rozprchla se. Štěpán III. se tak díky českému vojsku dostal zpět na uherský trůn.
České království bylo těmito válečnými činy přímo proslavené i daleko za hranicemi, ale spory doma mezi Přemyslovci se opět vyhrotily. Soběslav, syn zemřelého knížete Soběslava I., jenž byl kvůli odboji proti českému králi mnoho let vězněn na hradě Přimda, se v roce 1161 zmocnil Olomouce (v té době hlavního města Moravy) a odtud chtěl sám vládnout celé české zemi. Nakonec se Soběslav raději s králem Vladislavem I. dobrovolně usmířil, patrně se bál jeho velmi schopného a počtem většího vojska.

  Na sklonku Vladislavova života se zhoršily vztahy s císařem Fridrichem I. Barbarossou. Císař zapomněl na všechny služby, a vyhrané války a sám podporoval jeho protivníky, což byla rána, kterou Vladislav vlastně nepřežil. Pod vlivem neustálých problémů a zklamání se druhý český král Vladislav I. roku 1172. rozhodl vzdát českého trůnu ve prospěch nejstaršího syna Bedřicha. Zbytek života strávil v ústraní Strahovského kláštera, který sám založil. Zemřel ale v Míšni v roce 1174., kam těsně před svou smrtí odešel. Pochován je v klášteře na Strahově v Praze.

Na obrázku pod textem: císař Fridrich I. Barbarossa.

Autor: Administrator

Diskuse