Dějiny národa Českého - PŘEMYSL OTAKAR II. JEHO SÍLA A VELKÁ MOC

  Dne 27. září LP. 1271 prožil král český Přemysl Otakar II. možná nejkrásnější den svého života. Po více jak deseti letech marných nadějí se královně Kunhutě Uherské narodil vytoužený dědic, a jak to bývalo zvykem, dostal jméno po zemském patronu a světci Václav (budoucí král Václav II.).

  Oslavy narození českého prince byly patrně jednou z posledních velkých radostí, již štěstěna svému dosavadnímu oblíbenci popřála. Neboť události nabraly na tempu a začaly se přímo hnát ke svému smutnému konci. Nenápadným bodem obratu v závratné kariéře Přemysla Otakara II. se v podstatě stal okamžik, kdy se Přemysl ujal Korutan. Ošiřený dědic Korutan Filip Sponheimský zdvihl proti českému králi odpor. Našel si mocného spojence uherského krále Štěpána. Bylo tedy logické, že dva muži zaujatí proti třetímu se rychle domluvili.

  Kromě toho se proti českému králi postavila i korutanská šlechta, a to vší silou. Nazvala českého panovníka okupantem a dávala to hlasitě najevo. Přímo do čela odboje proti českému králi se postavil Jindřich Dolnobavorský a arcibiskup salzburský Friedrich z Walchenu, ten,  který ho ještě před několika lety vítal jako velkou naději pro rakouské země, ale tak to někdy bývá.

  Ve válkách, jenž se pak rozhořely, měl král Přemysl Otakar II. pořád ještě dost sil, a tak i úspěšně vzdoroval v bojích proti všem svým nepřátelům, které sám nazýval "žebráky Evropy". Na hlavním bojišti na uhersko-českém pomezí, Štěpánovi V. názorně ukázal, že zbraně jeho věhlasných bojovníků jsou i nadále velmi ostré a rychlé. LP. 1271 bez vypětí sil a celkem hladce český král Přemysl Otakar II. (dočasně) zabral velkou část dnešního Slovenska, svedl s Uhry vítěznou bitvu na Rábnici. Tím dokázal, že je stále ještě silným a mocným a že jeho vojska jsou postrachem celé Střední a Východní Evropy.

  A pak se před králem otevřela jen na okamžik brána slávy největší, brána vedoucí k metě, o níž dva roky jen snil. Když LP. 1271 zemřel římský král Richard Cornwallský na mozkovou mrtvici, byl trůn německých králů rázem uvolněný. Nastala tedy otázka, kdo se stane napříště nejen králem Svaté říše, ale také patrně i budoucím císařem římským. A to byla pro českého krále doslova příležitost, jak zatočit nejen z Uhry, ale také odbojnými Korutanskými.

  Ve chvíli, kdy vstoupil Přemysl Otakar II. se svou kandidaturou, věřil v podporu nejen domácí šlechty, ale hlavně v říšské kurfiřty, zejména Branibory, jelikož byl spřízněn s mohučským arcibiskupem Wernerem. Přemysl Otakar II. dával hlasitě najevo, že počítá z jeho mocným hlasem, nepřipouštěl si, že tomu bude jinak, ale štěstí se k němu otočilo doslova zády.

  Ale to už je jiný příběh, který vám zanedlouho napíši. Bude to smutný konec velkého a silného českého krále, který byl již ve své době nazýván "železným a zlatým".