Historie stolování aneb jak šel čas s příborem

Věřte, nevěřte, stále existují kultury, kde se jí pouze či převážně rukama (např. v Africe, Turecku nebo v Indii), a to pro nás nečekaně i na večeřích v honosném stylu. Není možné to brát na lehkou váhu, i hodování rukama musí vypadat elegantně a vyžaduje určité způsoby. Ani v Evropě se nepřestalo jíst rukama, i když množství jídel, které je přípustné takto konzumovat, se dosti snížilo. V první řadě je to krájený chleba či drobné pečivo, které se na další menší kousky nekrájí. Rukama se jí také chřest, krabi, humři, plátky sýra, drobné pečínky jako například křepelka nebo žabí stehýnka. U takových jídel by měli hostitelé nachystat misku s citrónovou šťávou na umytí prstů. Rukama se jí také sendvič a to i v případě, že si jej objednáte v restauraci a přinesou vám k němu příbor. Takže u McDonalda se po nástrojích shánět nemusíte.

Ale vraťme se k historii příboru…………….

První byla lžíce!
Prvním jídelním nástrojem byla lžíce, která se na rozdíl od nože a vidličky používala již ve starověku. Do dnešních tvarů dospěla postupně. Ve středověku byly lžíce vyráběny převážně ze dřeva. Pro bohaté rody, slavnostní příležitosti či pro zvláště vznešené stolovníky přišly do obliby lžíce ze stříbra. Nůž s vidličkou na stole zdomácněly mnohem později. Zejména vidlička byla dlouho odstrkovaná. Tvrdilo se o ní, že je ďáblův nástroj, který nepatří na stůl. Vývoj jídelního náčiní byl pozvolný a hlavně hodně ovlivněný společenskými předsudky.

Druhé místo patří noži!
Nůž se na stole objevil jako druhý v pořadí. Nožem se při středověkých hostinách krájel chléb a maso. Tradovalo se, že na stole ležel jeden nůž a byl k dispozici více hostům. Někteří si nosili na hostiny nože vlastní, aby si nemuseli půjčovat erární. Tím, že společnost a historie ještě o vidličce neměla ani tucha, získal nůž nejen funkci krájecí, ale také napichovací – maso se napichovalo na hrot nože a okusovalo se. Klasický jídelní nůž se zakulacenou špičkou se stal běžným až v 18. století a přiznejme si, že je občas k vzteku.

Bronzové místo patří vidličce!
Vstup vidliček (původně jen se dvěma rovnými bodci v rukojeti) mezi kuchařské a jídelní náčiní byl doslova dramatický. Byzantská princezna provdaná za benátského dóžete měla údajně již v 11. století svou osobní zlatou vidličku. Její počínání u stolu s vidličkou v ruce však bylo tehdy ještě považováno za něco nemorálního, až kacířského. Pozdější těžké onemocnění princezny se proto považovalo za trest boží za používání vidličky. V 16. století již vidličku běžněji používali Italové, především pro konzumaci jídel z ovoce. Kolem roku 1630 vidličku už používali ve vznešených francouzských kruzích všichni. Kolem roku 1700 ji měli i lepší měšťané v Německu. V Čechách se jedlo zlatými vidličkami zdobenými tyrkysem již v roce 1543 na zámku ve Vlašimi. Takže jsme byli docela moderní a vyhlašované kacířství nám v dějinách tolik problémů nikdy nedělalo. Vzhled vidličky se ale potupně měnil. Původně dva rovné bodce v rukojeti ze slonoviny, rohu nebo dřeva se teprve počátkem 18. století přetvarovaly na tři kratší a prohnuté hroty z jednoho kusu, často ze stříbra.

Lžíci, vidličku a nůž jako ucelenou moderní jídelní soupravu začali hodovníci uznávat až v polovině 17. století.

Příbory dnes
Stříbrné jídelní příbory v dnešních domácnostech jsou spíše výjimkou či rodinnou památkou. Dnes běžně používáme jídelní příbory z nerezových materiálů. Přední světoví výrobci příborů nabízejí zboží vysoce funkční a kvalitní. Příbory jsou odolné vůči korozi, kyselinám a mají vysoký lesk. Jsou vhodné do myček a snadno se čistí. Jsou hygienické, chuťově neutrální, a tvarově stálé s rozmanitým dekorem, někdy v kombinaci se dřevem nebo plastem na rukojeti.

Klasický příbor někdy nestačí
Základní sestavu jídelního příboru (lžíce, nůž, vidlička, dezertní lžička) rozšířilo postupně další přídavné náčiní, jako například různě tvarované nože a vidličky na rybí pokrmy, speciální nože s pilkou, moka lžičky, koktejlové lžičky, salátové příbory, speciální lžíce na špagety, vidličky na fondue, ale třeba i kleštičky na cukr atd. Odborníci uvádějí až 200 nejrůznějších druhů jídelního náčiní. Tyto doplňkové kousky jsou však spíše záležitostí luxusních restaurací nebo labužníků z „vyšších kruhů“, mnozí považují používání těchto unikátů spíše za projev snobství.

Jak rozmístit příbory na stole
Existují pochopitelně pravidla pro správné umístění příboru na stole. Při prostírání klademe příbor vedle talíře podle pořadí jídel – nejblíže k talíři položíme příbor, se kterým se bude jíst až nakonec. Počet příborů je limitován číslem tři na jedné straně talíře. Potřebujeme-li při mimořádně slavnostní tabuli více příborů, přidáme je na stůl až ve chvíli, když už upotřebené příbory ze stolu zmizely. Způsob umístění příboru: vidlička vlevo od talíře – zuby nahoru, nůž vpravo od talíře – ostřím k talíři, lžíce vpravo od talíře – dnem na stůl. Dezertní příbory (moučníková lžička, moučníková vidlička, dezertní nůž a vidlička, kávová lžička) se umísťují nad talířem, rukojetí na tu stranu, kterou rukou budeme jíst.

Tak to bychom měli, nyní víte, jak s nástroji na stole máte pracovat. Přiznejme si ale, že taková klobáska příborem tolik nechutná a jednou za čas je fajn vrátit se do středověku a při obírání kusu grilovaného prasátka používat jenom nůž. A pokud možno pořádně ostrý a špičatý. A pro mnohé trampy i řemeslníky zůstává bagr, neboli lžíce, nadále tím nejdůležitějším nástrojem.

J3.K 

zdroj foto: http://www.goodfon.com/