Ohlédnutí za návštěvou Francie

16. 12 2018

www.inadhled.cz    Země proslulá svou bohatou historií, uměním a vinicemi, vynikajícím jídlem, šarmantními ženami, bohatými koloniemi a hroznými auty se zmítá v politické krizi a nespokojenost obyvatelstva se svou situací se stupňuje. Jestliže francouzským národním zvykem je demonstrovat a stávkovat, pak poslední týdny zapadají do jistého koloritu života této velmoci. Žlutá barva se stala symbolem odporu proti vládě a hlavě státu Macronovi.

  Naše média popisují demonstrace jako devastační. Pravdou je, že mezi relativně pokojné účastníky akcí pronikli i ti, pro které je ničení smyslem života. Takové lidi najdeme vždy a všude. Většinou se ničitelem stává ten, kdo nic solidního v životě nevytvořil. Nemá tedy úctu k hodnotám a netuší, kolik práce stojí za vším, co vzniká. Většinou jde o mladé a inteligencí nevybavené jedince, jimž dav dává sílu, kterou by jinak těžko hledali. Dosud jsme si oblibu v poškozování majetku spojovali s hordou černých imigrantů, ale při posledních akcích byli vidět především mladí běloši. Podobně jako v jiných zemích řádící členové Antify. Samotní Francouzové jsou z této situace často nešťastní. Přesto masově vyjadřují podporu hnutí Žlutých vest. Symbol odporu najdete i tam, kde je jinak klid. Slušivé vestičky jsou položené za oknem automobilů, přivázané k anténám vozidel, pověšené za okny domů. Součet sympatizantů se samotnými aktéry demonstrací je obrovský a rozladěnost jinak předvánočně naladěných občanů je v době sváteční veliká. Projevy solidarity se objevují opravdu všude. Mimo Paříž dochází ke spontánním akcím, například jsou obsazené mýtná stanoviště na dálnicích, zvednuté závory a automobilisté jsou tak jednorázově osvobozeni od vysokých poplatků za jejich užívání. A aby toho nebylo jen tak málo, ve čtvrtek se k protestům připojili třeba v Auxerré i zemědělci se svými traktory a připojenými přívěsy a zastavili provoz v centru města.

  K uklidnění nijak nenapomohla střelba v Štrasburku. Zvláště tehdy, když se ukázalo, že vrahem byl opět muslimský radikál z generace již ve Francii narozených a islámem zfanatizovaných mladíků. Navíc s kriminální minulostí, a tím i žijící pod větším dohledem policie. Přestože byl nakonec zastřelen, život jím zabitým lidem nikdo nevrátí a strach zasetý do obyvatelstva má své následky. Symbolem okamžiku se stali europoslanci zavření v budově, v níž momentálně rokovali. Přestože jejich bezpečnost ohrožena nebyla, měli dost času si uvědomit rizika své migrantům tak nakloněné politiky. Štětina a spol  jsou však natolik arogantní, že jim ani nedochází, kam jejich koexistence v orgánech EU vede, nakolik jsou škodlivými elementy v soukolí vývoje Evropy a jejího směřování do propadliště dějin. Místo otevření očí tak došlo k uzamčení paláce a dalším jednáním, jejichž důsledkem bude stoupající násilí a další mrtví v ulicích nejen francouzských měst.

  Hlava státu Macron se z oblíbené mladé tváře mění na nesnesitelného arogantního státního úředníka. Dostal se do rohu a začíná střídavě kopat a slibovat ústupky. Elitářský prvek v jeho chování je více než patrný a ukazuje na to, odkud vzešel, tedy z bankovního průmyslu a prostředí velkých peněz. Jeho vnímání problémů občanů země jemu do rukou svěřené je povýšené stejně, jako chování ke všem těm, kteří s ním nesouhlasí. Což platí v zahraniční politice i o státech Visegrádské čtyřky. Macron tak poměrně záhy po svém zvolení stojí tváří v tvář velkým problémům a nejistotě. Podporují ho zatím řady policistů a vojáků, jejichž projektily již létají směrem k demonstrantům a zatýká se ve velkém. Lze souhlasit s tím, že strůjci poškozování majetku mají být potrestáni, ovšem o tom, že jde buď o provokatéry, nebo Ty, kteří si navlečením vesty dodali odvahy a utrhli se ze řetězu, jsme už psali.

  Francie je zemí mistrů světa v mnoha sportech. Struktura vlastnictví sportovních zařízení je trochu jiná, než u nás a většinu sportovišť vlastní města. Pečují o ně a často jsou sportovci jeho zaměstnanci, takže osobně spolupracují na údržbě areálů. V mnohém je to k dobru věci, i když to připomíná trochu socialismus. Problémem sportu jsou jiné věci. Například ve fotbalu je to příliv Afričanů. Jejich existence ve Francii je jednodušší díky možnosti získat rychle občanství. Bohužel i akademie jsou plné mladíků, kteří jsou šikovní, nicméně je složité zařadit je do určitých věkových kategorií. Přišli totiž často bez dokladů a vychází se přitom pouze z jejich tvrzení. Takže mezi sedmnáctiletými se možná pohybují až jedenadvacetiletí a samotní trenéři pochybují o jejich věku. Složení mládežnických týmů je v procentech vyjádřené 95 : 5 ve prospěch černochů a šikovný bílý hráč s jasným původem a datem narození  je svým způsobem považován za poklad. Hráči jsou však aspoň vedeni ke slušnosti, pokoře a profesionalitě. Oproti tomu třeba ragbisté mají svou hrdost a tradici, mezi nimi se tmaví spoluobyvatelé téměř nevyskytují a ve většině týmů prozatím vůbec ne. Je to podobné, jako v hokeji v kanadsko-americké NHL.

  Sladká Francie pomalu hořkne. V kraji vinic kolem Auxerré plyne život svým tempem. Předvánoční výzdoba připomíná historickou příslušnost ke křesťanskému světu, ale muslimské šátky zahalující ženy a jejich účesy jsou vidět až příliš často, to především u těch starších. Jistá exotičnost v případě mladých dívek je akceptovatelná, před školami je stále ve většině původní obyvatelstvo, ale až příliš často vás předjíždí otlučený renault plný vysmátých Afričanů. Občas údajně dojde i na bitky mezi etnickými skupinami a létají kameny. To se týká především měst. Zdá se tedy, že multikulturní Francie a problémy v ní se stávají jistou předlohou dění ve zbytku Evropy. Navíc jih této velmoci se ve svém pojetí blíží stále více muslimským zvykům, sever více odolává. Co bude za deset let?

J3.K

Speciály

Tipy