Peníze z EU jsou často pouhou korupcí

5. 02 2018

  www.inadhled.cz    Hospodářství Evropské unie je závislé na příjmech z odvodů jednotlivých států. Dle nich se vzápětí vyplácí zpětně i dotace zpět do zemí, které s nimi dále nakládají.  Cesty jsou různé, o čemž svědčí přidělování dotací a jejich využití. Rozplynou se v různých aktivitách, nejen v projektech podobných Čapímu hnízdu, ale i v neziskovém sektoru, dalších soukromých a regionálních projektech.

   Systém tohoto hospodaření je zdlouhavý a velmi nákladný. Přestože nám je tvrzeno, že Česká republika dostává zhruba mezi třemi až čtyřmi miliardami eur více peněz, než odvádí, nikdy se občané této země nedozví, jaká je skutečnost. Na veřejnost se většinou dostanou pouze velmi zjednodušená čísla, která nejsou plně vypovídající a je otázkou, ví li vůbec někdo, jaký je skutečný výsledek. Slýcháváme jich tolik, že vyznat se v nich prostě nelze. Také netušíme, co se do nich započítává a je jisté, že účetnictví v každé střední firmě je daleko přehlednější, než na Ministerstvu financí.

  Moloch EU je příkladem obrovského plýtvání prostředky. Nejjednodušší systém hospodaření má každý z nás. Sledujeme si množství vlastních financí v peněžence, obálce pod polštářem, či na bankovním účtu. Jsme li zodpovědní, víme, kolik jsme vydělali, jakou část můžeme utratit a kolik si schováme na horší časy. Jednoduché má dáti-dal. Podobně pracujeme s penězi ve firmách, kde už musíme počítat s vícenáklady na zaměstnance, odvody, pojištění a vyšší podnikatelská rizika. Vedení nese již určitou zodpovědnost za pracovníky. Nicméně pořád musí levá strana být v souladu s tou pravou. Od toho se poté odvíjí i výše odměn samotných majitelů společnosti. Vlastním li firmu, která je téměř na nule, nemohu pobírat obrovské peníze ani jako vlastník, jsem první, kdo musí šetřit sám na sobě a změnit chod společnosti.

  Stát je na tom jinak, než firma. Je výběrčím daní a dalších odvodů, garantem hospodaření s nimi, má na to velmi složitý systém a rozsáhlý aparát úředníků všech myslitelných stupňů. Je zodpovědný za všechny občany, kteří se ve velké části především z podnikatelské sféry skládají na jeho fungování. Tím nikdo neříká, že státní zaměstnanci nepracují, otázkou je, kolik z nich produkuje zisky a kolik z nich je pouze placeno za práci. Součástí rozpočtu jsou tak výdaje na zdravotnictví, školství, obranu, policii, sociální sféru, dopravu, správu státního majetku jak movitého, tak i nemovitého, na státní správu. Přestože tady už vzniká mnoho oblastí, kde se peníze doslova ztrácejí v kapsách vybraných státních zaměstnanců a s nimi spolčených jednotlivců, pořád je i díky právním předpisům a různým pomocným nástrojům možno udržet rozpočet v rovnováze na straně výdajů a příjmů. Někdy za cenu razantních škrtů, opět se s nimi mělo začít tam, kde se zisky netvoří, ale kam peníze padají.

   Omezení se poté musí týkat neziskového sektoru, který většinou slouží jako žumpa a nevěnuje se tomu, proč existuje, dále v kultuře, jejíž část je vyloženě zájmovou skupinou spoléhající na dotace, a je velmi třeba přemýšlet nad některými sociálními skupinami našich spoluobčanů. Hospodařit se musí lépe se státním majetkem, kde se doslova plýtvá, potírat korupci na všech úrovních, dále je třeba snižovat počet státních zaměstnanců sedících v úřadech, které opravdu jen buzerují občany. Naopak se musí podporovat soukromé podnikání českých subjektů, uvolnit zákony týkající se výstavby a soukromého vlastnictví, potlačit represivní chování exekutorských úřadů a trestat jejich zvůli. Výběr daní zaměřit nikoliv na střední a malé podnikatele, ale na velké nadnárodní společnosti, které velkou část zisků odvádí do svých mateřských firem. Tyto peníze musí být přesměrovány do naší pokladny a být součástí národního rozpočtu. Dotační programy zneužívané těmi, kteří je skutečně nepotřebují k rozjezdu smysluplného podnikání, musí být zastaveny. Za to vše odpovědní by poté měli být odměňováni dle výsledků a ne dle platových žebříčků. Církevní restituce se měly omezit a jejich právní oprávněnost posoudit daleko přísněji, lze je považovat za loupež za bílého dne. Poté bude stát schopný dobře hospodařit.

  Evropská unie je však ještě větší díra na peníze, než stát. Obrovský a velmi přeplácený úřednický aparát produkuje většinou naprosté nesmysly plynoucí z neznalosti národních problematik, zvláště,  když státy zastupují neinformovaní lidé ochotní odsouhlasit vše, co jim vzápětí jinou formou přinese osobní prospěch. Přerozdělování financí není jen hospodařením, ale ve velké části především uplácením za kladný přístup k vlastním postupům EU. Vznikla obrovská politická pračka, z níž vychází čisté peníze pro vyvolené elity. Asi to nelze, ale stálo by za to spočítat, kolik stojí celá režie provozu všech úřadů spojených se samotnou činností EU. Možná by poté zůstali stovky miliard eur připravených k investování a kontrole toku těchto peněz třeba v Africe. Každopádně direktivní a represivní přístup Bruselu ožebračuje chudé země, z úspěšných malých ekonomik čerpá přebytky a zisky, které rozpouští ve vlastním účetním programu, z něhož se ztrácí nepředstavitelné částky. Ty opět končí v kapsách nadnárodních korporací a u jednotlivců majících neskutečnou moc. Jisté tedy je, že nejvyšším stupněm, který může být produktivní, je stát, případně společenství států se stejnou úrovní ekonomiky, přičemž musí být opět na minimum snížen stav byrokracie a tím i korumpovatelnosti. Jednotlivé vlády musí být zodpovědné svému lidu a jejich představitelé trestáni za úniky, se kterými jsou spojeni.  Jinak nelze existovat…

J3.K

 

Speciály

Tipy