Šátek do školy nepatří, ale…

20. 09 2017

   www.inadhled.cz    Velká část nelhostejných Čechů byla zvědavá, jak dopadne spor ředitelky pražské Střední zdravotnické školy Ivany Kohoutové  s muslimskou žákyní původem ze Somálska, která usilovala o prosazení vlastního přání nosit při vyučování hidžáb, jakožto znak svého náboženského vyznání, a dožadovala se následně omluvy za to, že ji to škola zakázala.  Paní ředitelka se postavila nejen obrovskému tlaku, který na ní vyvinula ombudsmanka Šabatová, ale i dravému a téměř všemocnému neziskovému sektoru, jehož agresivní nástup do mnoha sfér naší země je možno velmi snadno vnímat.

   Vítězství dosažené u Odvolacího senátu pražského městského soudu, který potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, je průlomovým okamžikem, který by teoreticky mohl nastavit pravidla pro podobnou situaci v celé ČR. Odvaha a důslednost paní ředitelky Kohoutové by měly být vzorem pro každého vlasteneckého pedagoga v této zemi. Vzepřít se vůli Šabatové pocházející z rodiny, jejíž členové jsou zainteresováni na mnoha strategických postech spojených s ovlivňováním dění v České republice, vyžaduje opravdu velkou dávku osobní statečnosti. Propojení Šabatové s prostředím neziskových organizací spolupracujících na zavlečení islámu do našeho státu je dlouhodobě známé a odpovídá mu i přístup této ženy k problematice migrace. Tím se zpronevěřuje svému úřadu, který má za úkol stát za obyvateli ČR. Mediální prostor věnovaný podpoře ombudsmanky a snůška lží, kterou se prezentovala vysoká státní úřednice, jsou jen důkazem, kam směřují zájmy velké části vrchnosti a jejích přisluhovačů. To platí především pro Českou televizi.

  Bohužel je třeba konstatovat, že výše uvedené skutečnosti stojí ve stínu pokračující multikulurizace našeho školství. Přestože vnímáme rozsudek příslušného soudu za zásadní a měl by být oporou při rozhodování dalších ředitelů a pedagogů, je zjevné, že ředitelka Kohoutová patří spíše k menšině zodpovědných pracovníků našeho školství. Učební osnovy se plíživě plní materiálem pocházejícím z dílny autorů, kteří prosazují multikulturní výchovu napříč celým věkovým spektrem žáčků a studentů. Navíc se někteří vydavatelé snížili k expedici dílek, která se stávají součástí dětské beletrie a zabývají se popularizací LGBT problematiky a soužití různých ras a náboženství. Je poté otázkou času, kdy se tyto knihy stanou povinnou četbou. Podpora Ministerstva školství a téměř čtyřletá práce exministryně Valachové na inkluzi zavedené do našich škol jsou zjevným signálem toho, kterým směrem se chtějí vydat odpovědní za výchovu dětí.

  O boji s větrnými mlýny by mohl vyprávět i dosud prostý občan a otec Hynek Charous, který v podstatě začal boj rodičů za právo žáků nepodlehnout jednosměrné výchově schované za na první pohled neškodné aktivity neziskových organizací. Rozruch způsobený prostým odmítnutím účasti své dcery na indoktrinací načichlou spoluprací s islámem vyznávajícími zahraničními studenty způsobil otevření této problematiky a zájem širší veřejnosti. Z neznámého a zásadového rodiče udělala média aktivistu načichlého rasismem a nebýt alternativních, většinou na internetu pracujících informačních zdrojů, pravděpodobně by došlo k perzekuci celé rodiny. I v tomto případu je třeba vyzdvihnout osobní odvahu a důslednost, se kterou se pan Charous postavil zaběhnutému systému.

  Úterní rozsudek má ještě jeden pozitivní efekt. Nejen, že se široká veřejnost dozvěděla, že bojovat s molochem lze, ale také pochopila sílu soupeře a jeho nasazení. Na druhou stranu se ukázalo, že i mezi významnými lidmi najdeme ty, kteří jsou ochotni riskovat znesvěcení svého jména a dát najevo názor rozdílný s tím, co je nám vštěpován vládními a dalšími státními elitami. Za všechny jmenujme především Václava Klause mladšího, Janu Yangland Hruškovou, Petra Hanniga, také nesmíme zapomenout na nyní již známého spoluzakladatele skupiny rodičů bojujících proti indoktrinaci na školách a vystupujících na sociálních sítích pana Charouse. Všechny tyto zastánce původních hodnot, a plno dalších, bylo možno potkat přímo u soudu řešícího situaci kolem somálské dívky. Ta nakonec školu opustila, což bylo její svobodné rozhodnutí. Nebuďme však překvapeni, bude li podobná situace na jiných školách řešena odlišně. Tlak na školy se zvyšuje a ne každý má v sobě natolik kvalitní morální vlastnosti a přesvědčení, aby se dokázal zachovat tak, jako paní ředitelka Kohoutová. Bohužel by bylo naivní si myslet, že tímto rozsudkem zvítězilo vlastenectví a pravda o následcích migrace bude mít větší prostor. Naopak, nebudeme li nadále bránit naše děti před agresivitou neziskovek ve školství, budeme tím blíže k jejich ovládnutí škol a ztrátě národní hrdosti. De facto boj o budoucnost dětí je teprve na začátku.

J3.K

 

Speciály

Tipy