ZA ZÁŽITKY NA FILIPÍNY - 3.díl

4. 06 2018 |  www.inadhled.cz  Coron, ostrov Busuanga Speedboat do Coronu vyplouvá z El Nida v šest ráno. V přístavu musíme projít nezbytnou nepřehlednou a zbytečně komplikovanou procedurou, která sice zajišťuje práci celé řadě zřízenců, ale nás uspěchané Evropany stojí nepochopitelnou půl hodinu času. Když se konečně dostaneme na loď, s politováním zjišťujeme, že nemá otevřenou palubu a okénka jsou špinavá a po dobu plavby zcela smáčená vlnami. Vyhlídková čtyřhodinová plavba mezi filipínskými ostrůvky, na kterou jsme se tolik těšili, se nekoná. Uvnitř lodi to páchne výfukovými zplodinami, motory běží, ale loď nikam nevyplouvá.

Jestli má tahle chudá země něčeho přebytek, pak je to čas. Připravená nastartovaná loď dokáže za krásného počasí nabrat skoro hodinové zpoždění, a to ještě nevyplula z přístavu. A my jsme celou tu dobu uvězněni v plynové komoře a na malé obrazovce do nás pořád dokola hustí bezpečností instrukce – v některém z místních jazyků.

Nakonec přeci jen vyplouváme a před polednem kotvíme v coronském přístavu, který není o nic větší než ten v El Nidu. Kromě nás tu kotví jen jedna zrezivělá rybářská loď. Podle mapy v průvodci Lonely Planet by se měl přístav nacházet jen kousíček od potápěčské základny, kde jsme si přes agenturu v El Nidu našli ubytování. Vydáváme se tím směrem a procházíme přitom opravdovými, chudými Filipínami bez sebemenších turistických příkras. Tohle že má být Mekka vrakového potápění?!

Na sluníčku šplhá teplota vysoko nad 40 stupňů, stínu podél rozbité rušné cesty moc není, obchůdky v plechových boudách nabízí jen velmi omezený sortiment zaprášeného zboží a cokoliv, co by jen náznakem připomínalo proslulý potápěčský ráj, v nedohlednu. Kolem cesty ve změti tenkých suchých kmenů prosvítají chudé, často polorozpadlé domy. Od rána jsme o hladu a polední slunce si začíná vybírat svou daň.

První projev „civilizace“ má až symbolický nádech: americký bar! Jestli po sobě americká epizoda v dějinách ostrovní země zanechala nějaké stopy, pak je to jednoznačně záliba Filipínců v populárním americkém způsobu stravování. Ačkoliv běžně vyhledáváme místní kuchyni a autentické jídelny, studené pivo a čisté záchody jsou tentokrát darem z nebes. Servírka nám prozradí, že od potápěčské základny jsme už jen pár set metrů. Po dlouhém pochodu konečně stojíme na prahu turistického Coronu! Lonely Planet jaksi opomněla fakt, že ve městě jsou přístavy dva – jeden komerční a jeden turistický, odkud vyplouvají bangky s potápěči. Na tenhle přístav budeme nakonec skutečně shlížet z okna našeho pokoje nad potápěčskou základnou.

Ale ani turistické centrum Coronu není letoviskem, jaké jsme si malovali. Vylidněné město v době siesty je pusté, obchody většinou zavřené (včetně všudypřítomných potápěčských základen), přístav je poloprázdný. Nikde žádné velké hotely, žádné turistické obchody, promenáda nad přístavem je zpustlá a opuštěná, rozlehlá písčitá plocha, která ji dělí od městské tržnice zeje prázdnotou. Zatímco v El Nidu se prodávaly potápěčské, šnorchlařské a plážové potřeby téměř všude, v Coronu těch pár ulic centra lemují obchody s oblečením z druhé ruky, obchůdky s plastovými domácími potřebami a sem tam lékárna s téměř prázdnými policemi. Procházka městem nás zavede do bočních uliček, kde se opět tváří v tvář setkáváme s každodenní nepřikrášlenou realitou Filipín. Všudypřítomný barevný plast, prach a rez a dlouhé pohledy místních lidí posedávajících na prahu před miniaturními jednopokojovými příbytky. Evidentně nejsou zvyklí na to, že se před jejich dveřmi (a často jen závěsy) potulují cizinci.

Očekávat, že potápěčský ráj bude vypadat stejně jako ten turistický, je vlastně úplná chyba. Při tom, co tu v okolí leží na mořském dně, je logické, že potápěči tráví na pevnině jen čas nezbytně nutný k načerpání sil na další den ve vodě. Není důvod, aby na suchu bylo něco víc než jen pár jednoduchých ubytovacích zařízení a několik míst, kde se najíte a napijete. Všechno důležité se tu odehrává na moři a v moři.

V pozdním odpoledni začnou potápěčské základny otvírat. Obcházíme jednu za druhou a snažíme se najít tu nejlepší kombinaci vraků, které můžeme za jediný den vidět. Výběr vrakových lokalit je tu úžasný a potápěči vyjíždí na tři lokality za den. Studujeme obrázky a popisy potopených japonských válečných lodí a mrzí nás, že přesuny tu trvají tak dlouho a kvůli tomu tu máme na potápění jen jeden jediný den. Na vrcholu našeho žebříčku je l30 metrů dlouhá letadlová loď Akitsushima, potopená stejně jako ostatní lodě v roce 1944 při americkém leteckém útoku. A štěstí nám nakonec přeje, následující den nás čeká báječná kombinace tří vraků: Akitsushimy, 160 metrů dlouhého ropného tankeru Tiaie Maru a minolovky East Tangat. Program na druhý den je jasný a zbývá zabavit se po zbytek dne, a v Coronu na souši to na velkou zábavu vážně nevypadá.

 

Jana Břeská

Autor: Administrator

Diskuse