Zvláštní pravidla nejen na sociálních sítích

21. 02 2018

  www.inadhled.cz    Cenzura médií je starý pojem. Dělala se vždy, nejvýrazněji za inkvizice, nacistů a komunistů. Kdo si dovolil nesouhlasit či dokonce odporovat oficiálnímu náboženství a doktríně v dobách, kdy vládli ,,progresivní´´ pánbíčkáři a fašističtí či komunističtí politruci, se mezi lidi dostávaly informace hůře a většinou pouze osobním slovním předáváním. Psaná a tištěná média nebyla vždy k dispozici, telefon je výdobytkem moderní doby, internet přímo jejím směrodatným atributem. Z toho plyne jediné. Jestliže ve středověku měli udavači a slídiči pouze jednu jedinou možnost, jak někomu ublížit či uškodit, s rozvíjející se technikou se jejich spektrum činnosti velmi rozšířilo.

  Byly doby, kdy se za neověřené informace a následně násilné vymáhání důkazů chodilo na smrt. O něco později páter a jezuita Koniáš zavětřil, jaké nebezpečí je obsaženo v knihách a začal je likvidovat, také jejich autory, čtenáře i majitele. Mnohému se přiučili nacisté, kteří ve zkáze psaného slova pokračovali, zároveň i oni trestali ztrátou hrdla ty, kteří s knihami, články v novinách a letáky měli něco společného. Opět se lidé vraceli k předávání vzkazů a myšlenek ústně. Je zajímavé, jak každá těžká doba dokáže vrátit lidstvo o několik století zpět. Ukazuje to, nakolik jsou lidé flexibilním druhem živočichů.

  Komunisté se snažili vše trochu uhladit. Stránky novin už nebyly prázdné jen s nápisem cenzurováno, výměnou za ně bylo množství pozitivních zpráv ze všech oblastí politiky, hospodářství a zahraničního dění směrem na východ, zatímco na opačnou stranu směřovala úderná kritika. Občané byli udržováni ve strachu, ovšem tak nějak pozitivním myšlením, byť naprosto nereálným. Slibovalo se, poloinformovalo a potichu případně zatýkalo. V raných dobách komunismu následovaly tresty smrti, to se později změnilo v tvrdý kriminál a drsný pracovní režim. S docházejícím dechem se však atmosféra uvolňovala a elitní disidenti se pomalu připravovali na okamžik, který přišel na podzim roku 1989. Štěstí totiž vždy přeje připraveným o něco více, než těm překvapeným.

  Poměrně záhy po ,,převratu´´ se u nás objevily mobilní telefony, po nich přišel internet a elektronika se rozpohybovala šíleným tempem. Urychlení předávání informací pomocí počítačových sítí a komunikačních kanálů, chytré telefony a lidská lenost nezničily pouze psaní dopisů podporujících klasické mezilidské vztahy, ale zároveň daly zapomenout na pojem zvaný soukromí. Lidé si odvykli na to být pozorní a jejich k sledování předurčené systémy, nástroje a úřady se staly fenoménem doby.  Poprvé se de facto začali občané odhalovat sami, aniž by se museli obávat toho, že na ně někdo něco prozradí. Stačí vzít do ruky mobil, pustit počítač, někdy ani to není třeba a webkamera si dělá to, co kdesi daleko někdo chce. Okamžitě o sobě v tu chvíli šíříte informace. Zaplatíte kartou, finanční úřad o tom může být ihned informován. Pokračovat by se dalo donekonečna, ale jisté je, že s tím vším poklesla důležitost šmejdů zvaných udavač, šmírák, bonzák. Bohužel jejich okamžik slávy se vrací.

  Sociální sítě se staly obrovským prostorem pro komunikaci neznající skutečných hranic. Každá z nich má však svého majitele, kterému sice přinesla často velké bohatství a vliv, zároveň je díky tomu plně v jeho rukách veškerá Vaše existence v tomto prostředí. Důsledkem toho nelze hovořit o svobodném prostoru, neboť je svázán určitými pravidly, která se navíc mění v závislosti na tom, kam je samotný vlastník sítě zatlačen, jaké vyznává názory a co považuje za únosné. Největším světovým sociálním kolosem je zatím stále Facebook. O něm se do poměrně nedávné minulosti dalo říct, že s výjimkou vyložené nahoty bylo možno komunikovat poměrně otevřeně o mnohém.  Vše se mění. Pod tlakem politiků dochází k zásadním změnám souběžným s oficiální doktrínou prosazovanou levicovými Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Lidé nesouhlasící s migrační vlnou a jejími důsledky jsou neomarxistickou klikou označováni za rasisty a xenofoby. Je třeba si uvědomit, že tyto politické elity s podporou médií se chovají přesně tak, aby naplnily plně význam slovního spojení genocida vlastního národa. I přesto díky mocenskému postavení dochází k zásahům do velké části našich myslitelných svobod. Mezi ně patří i právo svobodného projevu.

  Majitelé sítí tak necitlivě reagují na statusy, které mohou znamenat porušení pravidel týkajících se projevu rasismu. Problém je ovšem to, co rasismem je a co nikoliv. Jednostranné představy organizátorů migrace jsou naprosto zcestné a měly by být postaveny mimo zákon. Což se bohužel nikdy nestane, neboť jsou v souladu s momentálním rozdělením moci. A aby toho nebylo málo, na scénu opět vrátili udavači. Systém nahlašování ,,závadných´´ profilů nemá žádná pravidla a jsou napadáni všichni, kdo pouze upozorňují na neutěšený stav politické situace spojené s novodobým osídlováním Evropy. Zavírání úst všem, kdo mají jiný názor, nás tak vrací do období nacismu a komunismu. Jste li tedy aktivní na sociálních sítích, a napíšete li cokoliv hanlivého o černochovi či Arabovi, dokonce i pravdivého, očekávejte vzápětí trest v podobě uzamknutí Vašeho profilu. A stane li se to vícekrát, věřte tomu, že Vás někdo pečlivě sleduje a využívá strachu, kterým je ovlivněno i chování správců a majitelů sítí. I jim totiž hrozí postihy za laxní přístup k této tematice.

  Vzniká systém kontrolujících skupin i oficiálních subjektů nahlašujících cokoliv, co se jim jen trochu znelíbí. Většinou už nejde o něco pohoršujícího, ale pouze o postupnou likvidaci dotyčného autora na síti, jeho dehonestaci a prostou pomstu a potěšení dotyčného bonzáka či úředníka. Toto riziko se týká pouze nás bělochů a starousedlíků, odpůrců EU a její politiky. Muslimové, Romové, homosexuálové, aktivisti a migranti si mohou dělat a psát cokoliv. To jde vše ruku v ruce s tím, jak fungují velká média, což platí u nás především pro ČT a ČRo. Poloviční pravdy, výběr glosátorů a tendenční vysílání vede k naprosto zkreslenému pohledu na svět, který je dle nich plný ruských švábů, nacistů a xenofobů. Naštěstí tu tedy máme ocgránce našich názorů, kteří přesně ví, co společnost potřebuje. Zdá se Vám to být ironií? Tak vypadá první polovina 21.století v kdysi právním státu a umírající demokracie nedodržující ani vlastní ústavu.

J3.K

 

Speciály

Tipy