Právě se nacházíte:

Na cestách autem

1. 02 2020

  www.inadhled.cz   Absolvovat cestu po Evropě autem patří k příjemným zážitkům spojeným s volností a svobodou. Můžete se z naší republiky vydat kterýmkoliv směrem, což nám umožňuje její umístění v srdci Evropy. Sice nám to přináší absenci moře, to by ale stejně bylo poměrně chladné, zato tu máme jinak poměrně krásnou a rozmanitou přírodu, a nebýt toho malého agresivního brouka zvaného kůrovec a zemědělské politiky vedoucí k pěstování řepky, mohlo by to být ještě mnohem lepší.

  Zatímco cestou na východ nás čeká po překonání Slovenska poměrně divoká cesta a určitý nádech středověku nebo spíše kombinace socialismu se snahou vypadat lépe, sever patří nejdříve mohutně se rozvíjející polské dálniční síti, aby přešel v poněkud skromnější severskou krajinu postsovětských států na pobřeží Baltu. Poláci dokážou překvapit a naměřených 302km/hod na osmdesátce prošlo přátelským poklepáním na záda a s úsměvem. Trochu více na severozápad znamená po překonání dálnic přes bývalou NDR a později Německo objevovat krásy Skandinávie, kam nás dovezou buď trajekty, nebo z Dánska dlouhý most. Bohužel výměna obyvatelstva dělá z kdysi výstavní evropské galerie nebezpečné místo, takže musíte blíže k polárnímu kruhu, chcete li se vyhnout hordám muslimských vykradačů sociálních dávek. Cestou můžete narazit na stávkující Grétu a její tým vytvářející ikonu světového ekopopulismu.

  Vydáte li se přesně na západ, narazíte na země Beneluxu, přičemž kdo by stál o to přibrzdit v Bruselu, který lze považovat za hnízdo zla. Navíc kdysi tak obdivované Holandsko už je pouhým Nizozemím a společně s Belgií patří k nejmultikulturnějším zemím Evropy. Holanďané dlouho těžili ze svých námořních cest a přiváželi poklady z celého světa, čile obchodovali a nakonec jejich země položená částečně pod hladinou oceánu připomíná světové tržiště obsazené všemi národnostmi. Proslulé květiny vyváží po celé Evropě a kdysi proslulé mlýny jistě záhy doplní mohutnými větrníky produkujícími elektřinu. Lucembursko je nejbohatší zemí Evropy, tedy aspoň podle úrovně výplat.  Tímto směrem nás může čekat ještě Velká Británie, stačí přeplavat La Manche či se projet tunelem pod ním. Samozřejmě na vlaku. Britové již opustili EU a lze jim popřát mnoho úspěchů a sledovat, kudy povedou dále jejich kroky. A třeba je i časem v tomto směru včas následovat. Navíc ostrov Man je jedním z mála míst, kde neplatí omezení rychlosti. Budiž mu za to předurčena věčná sláva.

  Než však namíříte do Anglie s řízením na druhé straně, čeká Vás cesta pře Německo a Francii. Němci stále ještě umožňují na části svých autobahnů přišlápnout plyn na zem a nechat Vás se proletět vyšší rychlostí. Je příjemné kulit to přes 200km/hod, bohužel hustota provozu výrazně stoupla a umění nové generace německých řidičů už zdaleka neumí jezdit tak, jako současníci Schumachera. Motají se po silnici často jako nudle v bandě a absolutně nerespektují rychlejší auta. Snad jen místa bohem opuštěná, jakým je třeba úsek Rozvadov – Norimberk, se dají ještě projet s úsměvem od ucha k uchu. Zbytek Německa je však přeplněn a pohybujete se pouze rychlostí kolem 140 km/hod. Okresky jsou plné pořád a radary na nich Vás neomylně uloví ve chvíli, kdy na to šlápnete.

 Přejezd do Francie a Švýcarska je smutná historka. Uberete na cca 120km/hod a pod dohledem kamer a radarů strávíte plno hodin šťouráním se v nosu a přemýšlením o tom, že autonomní řízení není zase až taková ptákovina. Místní sice umí přidat, protože si pamatují, kde se měří, ale to nelze moc doporučovat. Jedním slovem nuda, která končí až příjezdem do Savojských Alp. Nádherně zakroucení silničky vrátí dobrým řidičům vynikající náladu a radost ze života. To platí i při přejezdu Pyrenejí do Andorry či do Španělska. Španělé Vás zase rychle zpraží ve chvíli, kdy opustíte hory, ale tam Vás zase naladí lepší počasí. To už jste daleko od České republiky a začnete svět vnímat jinak. Cesta zpět může být příjemná, nesmíte však většinou snít o rychlosti na Napoleon route či po pobřeží Středozemního moře. Chce to kabriolet a jen prostě vnímat tu krásu. Pozor, ve Francii často hoří auta, což platí ještě pro Švédsko. Obohacení migrací si vybírá svou daň, tak svého mazlíka dobře uklízejte. A nezapomeňte na všudypřítomné radary.

  Vydáte li se z Čech na jih, nemůžete minout krásy Rakouska. I zde jsou pořádány hony na vyznavače svižné jízdy, fungují tam však naše antiradary, jen je musíte mít skutečně dobře ukryté. Rakouský policista se v okamžiku jejich objevení mění v gestapo a čekejte nemilé chování. Dokážou však ušetřit mnoho eur při míjení statických měřících zařízení. Nicméně Rakušané si libují i v těch laserových, takže průjezd touto zemí bez pokuty vyžaduje štěstí a ostražitost. Alpy jsou poté nirvánou, bohužel oslazenou místy i tam kontrolou rychlosti.

 Itálie je v oblasti Alp rájem, kde mají motorky a sportovní vozy poslední kousky míst předurčených k radosti z existence. Nebudeme radit, kudy a jak se dá jet tak, že si užíváte každý metr silnice, nicméně horské průsmyky a okolí jezera La Garde, také kopce blízko Monaka patří k tomu nejlepšímu, co bůh pro motoristy na světě stvořil. Italské dálnice už tím místem nejsou, ale italské vnitrozemí a Apeniny jsou ještě nyní plné příjemných silniček a zákoutí, kde lze najít klid a pohodu. Neplatí to však o italských velkoměstech plných obyvatel z afrického kontinentu.

  Jihovýchod je stále připomínkou postsocialismu a kvalita silnic pokulhává, přičemž výběr pokut vzrůstá. Slovinsko je stále spíše Rakousko, ale zbylé bývalé země Jugoslávie už se svým přístupem k řidičům blíží Západu. On vlastně systém pokut patří všeobecně k výnosnému státnímu byznysu úplně všude a zdá se, že naši úředníci budou brzy přitvrzovat. Skutečnou svobodu za volantem tak zažijete až ve skutečně vzdálených zemích. Kdo projel Íránem, Pákistánem či Afrikou, jistě ví, o čem je řeč. Otázkou pak zůstává, má li cenu si nechat ustřelit hlavu jen proto, že se chcete chvilku cítit svobodně. Snad Sibiř či Gruzie může být vhodným místem pro ukojení choutek být svým pánem, jenže tam zase chybí silnice. Cestování autem či na motorce je prostě v Evropě ve fázi, kdy se řidiči stali lovnou zvěří, nechtěným artiklem a nepřítelem. Je to s podivem při uvědomění si toho, kolik z nás má auta rádo. Možná je už čas začít přemýšlet o tom, co vše si necháme líbit. Vyjádření mnoha dopravních expertů včetně těch našich obsahují lži, dezinformace a názory vedoucí k mnoha nesmyslným omezením. Expertem je totiž kdekdo.

  Na závěr ještě jedna myšlenka. Elektroauta jsou dobrý nápad a měla by se masově rozšířit. Zvláště mezi těmi, kdo skočili na špek o ekologii. Takže nechť jich co nejvíce koupí ty Tesly, Taycany, Leafy a podobné příšery. A pak ať jim v nabíječkách vypnou proud. Všude bude volno a my chytří ve svých autech se spalovacími motory budeme mít volný prostor a radost ze života. Jinak mít auto v Evropě jako srdeční záležitost bude znamenat jen vztek a smůlu. Amen.

 

Jindřich Kulhavý (J3.K)

 

 

 

.