Výchova chodců je katastrofální, řada řidičů je ztracená.

15. 02 2019 | www.inadhled.cz   Nedávno jsme uveřejnili článek věnující se možné úpravě nejvyšší povolené rychlosti na našich dálnicích. Tato stať se okopírováním dostala stejně, jako většina dalších,  na www.pravy prostor.cz, a místní diskutující částečně předvedli to, kvůli čemu lze nazývat náš národ ovcemi. Přestože je navrhováno zvýšení limitu o pouhých 10km/hod, řada z tamních čtenářů považuje rychlost 140km/hod za čiré bláznovství hlásí se k tomu, že oni samotní jezdí i pomaleji. Každého rychlejšího řidiče nazývají blikačem a vybržďovačem. Brání méně zručné řidiče a upozorňují na to, že ne každý je schopen jezdit tak rychle a někteří vyzdvihují disciplínu v zahraničí, například v Austrálii, kde se jezdí maximálkou jen 112 km/hod. Jaká je skutečnost?

  Kdyby byli všichni řidiči disciplinovaní, rozuměj dodržovali by přesně předpisy, nemusely by nikde ve světě měřit dodržování nejvyšší rychlosti. Není tomu tak, to znamená, že ji překračují všude a dodržována bývá jen z obavy následné represe. Specifické bývalo a ještě  dosud je částečně Německo, nicméně jisté změny tam také už patrné vychází nikoliv z důvodu omezování řidičů, ale spíše z toho, že se mění vozový park. Kdysi se na dálnicích pohybovalo velké množství skutečně rychlých vozidel budících obdiv i respekt ostatních. Jaká je v Německu situace nyní? Přibylo mnoho aut střední a nižší třídy, naopak zmizely übersedany se silnými motory a sportovní vozy. Dá se říct, že v poměru počtů obyvatel a sportovních vozidel nestojících pouze ve vyhřátých garážích máte daleko větší šanci potkat  ferrari, mc laren, porsche, lamborghini či jiný supersport spíše u nás, než v Německu. Podobná situace je v Rakousku, Itálii, Francii a Španělsku.

  Máte li některý z výše uvedených vozů a při cestě Evropou (Francii se teď vyhýbejte, tam je podpalují na ulicích) vždy třeba u benzínové pumpy zaujmete ostatní řidiče a neuniknete pozornosti ani policistů a celníků. Z toho vyplývá i nižší průměrná rychlost ostatních uživatelů tamních dálnic. Stačí však, že přeci jenom najdete volnější úsek a šlápnete v Německu na plyn, rázem se k Vám s radostí někdo z místních přidá a dožene své vozidlo až k omezovači. Na rovných úsecích se jezdí do 180ti, ale třeba v úseku Nürnberg – Rozvadov i 250 a občas, když se náhodou sejdou nadšenci, jsou místa, kde překračují třístovku. Máte li na to auto a zkušenosti, prostě to lze. Samozřejmě lze nyní od určitých lidí očekávat nesouhlasnou kritiku, že to je šílenství, nicméně i disciplínou proslulí Němci ví, že důvěra projevená řidičům je na místě. Vše je o výchově a smyslu pro zodpovědnost. Je však možné, že je plno takových, kterým by vyhovoval provoz podobný tomu na dětské autodráze. Jízda v kolejích bez možnosti změny pruhu, rychlosti a předjíždění. Tito lidé neznají touhu po určité svobodě, pocitu radosti z jízdy a schopnosti ovládat stroj. Auto je pro ně nástroj k přepravě z bohu A do bodu B. Žijí bez vášně a příjemným vzrušením je pro ně posezení u kávy nebo příběh odvíjející se v Ordinaci v Růžové zahradě.  Přesto se dočkají, autonomní řízení jim splní sen. No a my ostatní se toho, doufáme, nedožijeme. Také zapomínají na to, že v kvalitě řidičů jsou obrovské rozdíly. Zatímco jedni prostě občas někam jedou, jiní se vzdělávají a absolvují jízdy na okruzích, učí se driftovat a ovládat své auta v složitých situacích. Je to podobné, jako když si jdete zakopat za dům nebo hrajete první ligu. 

  Velkým problémem pro bezpečnost jsou chodci. Jejich ze zákona výsadní postavení se stalo shodou okolností pobízením k sebevraždě. Řidiči samozřejmě respektují jejich přednost na přechodu, ale…Zákony džungle vždy lidem radili, aby se na stezce zvířat chovali obezřetně. Už lovci mamutů věděli, že není dobrý nápad přecházet cestu, po níž se řítí stádo těchto zvířat, neboť i tehdy byl lidský život ceněný. Podobně opatrně se chovají domorodci v Africe a na stezce vedoucí k napajedlu udržují od příchozích lvů a jiné zvěře dostatečný odstup. Město je jistou obdobou džungle a rozjeté dvoutunové auto nezastavíte na půl metru. Ani to není technicky možné, navíc kdyby bylo, několik géček přetížení byste nepřežili. Chodci neznalí fyzikálních zákonů, neuvědomující si možnost toho, že řidič přes jiné auto nemusí dotyčného sebevraha vidět, či se právě vyhýbá překážce na silnici vytvořené liknavostí správců komunikace, skáčou pod kola vozidel a způsobují mnoho havárií s neblahými následky. Absolutní vina poté dopadá na řidiče, který často i při maximální snaze to neudělat milého přecházejícího uloví. Přidá li se vytváření překážkových drah pomocí retardérů všech druhů, je velmi těžké sledovat i to, kdo z jakého křoví či podobného prostoru vyskočí a vběhne před přijíždějící stroj.

  Zásadním problémem je beztrestnost chodců a absolutní vina řidičů při vzájemném kontaktu na přechodu. Často tak dochází k situaci, kdy se individuum na chodníku nezastaví, nerozhlédne a vstoupí do vozovky. Jindy zase stojí na kraji, vy zabrzdíte a stojící zůstane stojícím. Možná by stála za zamyšlení jistá úvaha o úpravě vzájemného vztahu. Chodci by měli mít povinnost zastavit na kraji chodníku, rozhlédnout se a gestem ruky dát najevo, že chtějí přecházet. Vzápětí budou puštěni a měli by solidním tempem přejít na druhou stranu. Nový nešvar totiž je, že pěší dělá vše proto, aby uprostřed vozovky usnul, uvědomuje si svou přednost, ukazuje jistou nadvládu nad prostorem a je schopen se zastavit a ještě urážlivě gestikulovat. Na čtyřproudé silnici riskují tito fanatici ještě více, takže let podobný zahození figuríny není ničím neobvyklým. Ztracený pud sebezáchovy, neznalost problémů za volantem a fyzikálních zákonů poté dělá z relativně zdravých lidí rázem mrzáky či mrtvoly a z těch vinných za volantem delikventy. Přitom by stačilo tak málo, tedy přemýšlet a vychovávat. Vždyť mimo běžných aut musí chodci respektovat tramvaje, vlaky či sanitky, hasiče a policisty jedoucí s majákem. Proč arogantně odmítají stejně vnímat v zájmu svého zdraví všechna vozidla, to lze jen těžko chápat. A špičkovým počinem je to, když na přechod vběhne z mrtvého úhlu, to znamená, že někoho pouštíte a další přiběhne zezadu, když už se rozjíždíte. Takového vidět ani nelze. To platí i o večerních hodinách, kdy zaznamenat chodce v tmavém oblečení je nad lidské síly.

  Samotnou kapitolou jsou na přechodech cyklisté, kteří tam už vůbec nemají co dělat a ještě jsou schopní Vám pěstí bouchnout do kapoty. Je nejvyšší čas bavit se nejen o limitech na dálnici, ale začít také pracovat s lidmi, kteří se silničního provozu zúčastňují tak nějak opěšalí. Je to důležitější více, než další úpravy bodového systému. Piráti silnic existují, ale jejich minimum, většinou jde o testosteronem nabité mladíky. Daleko větším nebezpečím jsou však ti, kteří nechápou bezpečnost plynulé jízdy, vyhýbá se jim umění vnímat prostor kolem sebe i za sebou a nezvládají reakce, které udrží při životě je i ostatní. Vyšší rychlost není viníkem většiny nehod. Tím je lemplovství, nepozornost a neochota spolupracovat s ostatními na vozovce. Expert či řidič, který toto nechápe, by se k problematice dopravy neměl vyjadřovat. Není toho totiž reálně schopen. Otázkou je, jakou má skutečnou praxi, či rozhoduje li o všem od stolu a po třech kilometrech cesty do práce.Na závěr už jen malé upozornění ptro ty, kteří pochybují o přístupu autor tohoto článku k automobilové dopravě. Najezdí ročně přes 80000km po celé Evropě, a to už více než 35 let. Používá nejen dodávku, motorku, ale i vozidla o výkonu přes 300 a 700 koní, s výjimkou autobusu vlastní řidičské oprávnění na vše, co jezdí. Má za sebou mnoho kilometrů na evropských závodních okruzích na mokru, na suchu i ježdění na sněhu. Nikdo není neomylný, takže pokud se stal za posledních 30 let účastníkem dopravní nehody,  bylo to 2x v rychlosti do 70 km/hod, kdy mu nebyla dána přednost, a ten zbytek ve směšných rychlostech do 30km (parkoviště, garáže, příjezd k semaforům, ignorace motorky, nedobrzdění), přičemž za viníka byl určen cca 2x, Následky z toho byly v cenách do 10000 Kč. Navíc se stoupajícím věkem se postupně natolik měníte, že zkušenosti za Vás vyřeší plno chyb cizích. Na motorce dojel do Indie, překonal pohoří kolem Karáčí v Pakistánu i Kurdistán v minus 36°C. Takže doporučuje vzít rozum do hrsti a hlavně se z toho všeho nepo…. Silnice u nás sice nepatří k světovému výkvětu, ale věřte tomu, že jinde je mnohem hůře.

J3.K

Autor: Administrator

Diskuse