Příběhy ze života - Jak přijít o děti a následný boj s OSPODem. 4.díl

6. 02 2022

www.inadhled.cz   Pokud si myslíte, že stát má zájem na tom, aby děti vyrůstaly se svou mámou, občas tomu tak prostě není. Pro některé pěstouny je výchova dětí vcelku zajímavý byznys, jindy prostě není snaha vyjít vstříct tam, kde byly problémy překonány a rodina může opět normálně fungovat.

  Možná bych se dál na úvod napsala trochu málo o sobě. Vždycky jsem měla samé jedničky, v zaměstnání byla pak na vedoucí pozici, tedy byla úspěšná, a to že jsem se dostala do takové situace byl šok pro všechny! Asi za to mohla moje povaha: citlivá, důvěřivá, hodná...

  Se situací jsem se samozřejmě snažila bojovat, proti rozhodnutím soudu jsem se odvolala, ohledně staršího syna požádala zároveň soud alespoň o styk, stanovili mi sobotu odpoledne jedenkrát za 14 dní.... Tenkrát jsem si nedovedla představit ani jeden den bez dětí.

  Situaci, a hlavně samotu doma jsem moc nezvládala, a tak jsem vyhledala soukromou léčebnu, jenže už když jsem na Ospodu říkala, že tam půjdu, bylo mi řečeno, že se to nestihne, aby mi do roka vrátili malého synka. Přechodná pěstounská péče je na 1 rok, tak rychle to soud nezvládne, musí se pak udělat Váš znalecký posudek a zároveň mi paní z Ospodu oznámila, že se proti rozhodnutí soudu o styku s mým starším synem odvolají. Přitom v té době jsem ještě neměla žádný kontakt se synem, otec se se mnou odmítal domluvit, řekla, že je pouze pro ty asistované kontakty..

  Neměla jsem sílu ani argumentovat a zlomená šla domů. Neměl by mi tento orgán spíše pomoci? To je nezajímalo, jak je mému synovi, když po sedmi letech ze dne na den odešel z domova s malým batůžkem. Velmi demotivující a hlavně, i když léčba byla drahá, byla pro ně krátká a trvali si pak stejně na ústavní léčbě a já nebyla vhodná a dobrá pro péči o mé děti.

  Soukromou léčbu pak samozřejmě napadal i otec staršího syna a můj otec! Dodnes nechápu, jak to můj otec mohl udělat, psal na sociálku, k soudu smyšlené informace o mojí osobě, a přitom jsme se již přes rok v té době neviděli a žil ode mne 175 km daleko. Bolelo to. A Ospod tomu asi věřil, jinak nevím, proč se tak chovali.

  Každopádně léčba mě trochu posílila alespoň na samotné kontakty s dětmi, bylo vždy hrozně těžké strávit s mými dětmi pouze hodinu a jít domů, kde na Vás čekal jen prázdný byt a spousta vzpomínek. Do dětského pokoje jsem vůbec nemohla vejít! A další kontakt byl až za 14 dní. Pak přišly první soudy a také se mi ozval otec malého synka, byl rád, že jsem v pořádku.

Dlouho jsem mu nedokázala odpustit a hlavně ani pochopit, proč to udělal...vysvětlili jsme si to až po 3 letech, jinak to dlouho bylo ožehavé téma. První soudy nic nezměnily, a ani jsem se opět nedočkala podpory od otce mladšího syna, kterou jsem očekávala.

Byla jsem sama se svým trápením, se spoustou výčitek a bylo mi moc smutno, hlavně po starším synovi, toho malého mi vzali moc brzy, úplně narušily vazbu, která měla mezi námi vzniknout a vznikat. Prostě tento systém nechápu, když vědí, že chcete dítě zpět a neumožní Vám kontakt častěji než na 1 hodinu za 14 dní..... Vy ano?

Bára