Zhrzené ženy a pomstichtivost po rozchodu?

6. 12 2018 | www.inadhled.cz    Vztah muže a ženy přináší mnohá překvapení, ovšem jen pro ty, kteří si naivně myslí, že jde pouze o různá pohlaví stejného druhu. Ve skutečnosti je sice přírodou zajištěna jistá kompaktibilita, nicméně řada fyzických rozdílů patrných na první pohled je doplněna skrytými fyziologickými a nakonec i citově mentálními.  V některých případech to lze chápat, v jiných jde o střet naprosto rozdílných civilizací.

  Jestliže si poslední dobou uvědomujeme, že především mužská část populace se tak trochu mění, nedomýšlíme často důvody, které k tomu vedou. Přestože posilovny jsou relativně plné a řada mužů vzhlíží k válečníkům v MMA či jiných bojových sportech, jde pouze o malé procento chlapské poloviny lidstva. Podíváte li se totiž po mladých pánech pohybujících se po ulicích, potkáte daleko více těch, pro které je návštěva barber shopu daleko nejvíc, ovšem následuje nákup značkového oblečení. Tento trend zaznamenali i módní návrháři a ladí své modely do extravagantních forem připomínajícím nazdobením a střihy ženské oděvy. Nejsou však jedinými, kdo má vliv na pokračování úbytku tvrdých chlapů. Stačí navštívit některá sportovní kolbiště. Chování megahvězdy třeba na fotbalových hřištích, například Robbena, Neymara či Ronalda nemá díky filmování a skuhrání při zápasech se skutečným mužem nic společného. Drsná tetování jsou poté už jen výsměchem těm, pro které byla grafika na kůži důkazem bojovnosti. Speciálně u fotbalistů jde o naprostou šaškárnu a snahu zaujmout. Nagelované účesy a jiné módní výstřelky z nich lepší sportovce neudělají. Srovnáme li to s ragbisty, hokejisty či MMA bojovníky, je vcelku jasné, kdo by tu v případu potřeby byl společnosti užitečnější. Navíc jsou muži poměrně systematicky zatlačováni do pozadí, což platí především ty bílé.

  I ženy se mění. Emancipace přechází na vyšší level a stávají se z nich citově méně vyrovnané a odolné, ale po lepším postavení toužící elementy společnosti. Sice nemají přesnou představu, co by si přály, ovšem o to vehementněji se o to snaží, což platí především pro západní část ekonomicky a kulturně vyspělých států. Různá hnutí, jako MeToo a jim podobná, zvyšování počtu homosexuálních partnerství, to vše je důsledkem změn, kterými prochází naše doba. Snaha žen být samostatnějšími, nezávislými a významnými však naráží na jeden zásadní problém. Vynecháme li tedy fyzické silové předpoklady, které jim brání ve stejně náročné fyzické práci, ke které jsou předurčené jejich protějšky. Je jím jejich způsob uvažování.

  Ženský mozek je totiž tou nejsložitější aparaturou, kterou si lze představit. Jestliže normální chlap je přímočarý, zná deset základních barev, se kterými plně vystačí, rozlišuje odpovědi na ano a ne (Drahoš ještě používá nevím), prostředí kolem sebe vnímá jako dostatečně čisté a mimo práce, sportu, případně jiného koníčku nevidí důvod, proč řešit nějaké zásadní problémy spojované s mezilidskými vztahy, žena je dokonalým tvůrcem milionů záležitostí, kterými je třeba se neodkladně zabývat. Nejlépe ihned. Barevné spektrum vnímané ženou má nekonečné množství odstínů a odpovědi ano a ne jsou naprosto nevyhovujícími, neboť žena chce znát důvody, příčiny a vše je třeba rozebírat pokud možno donekonečna. Soužití s ženou je tak pro muže nikoliv stresující, ale většinou téměř nemožné a na hranici sebeobětování.  Aspoň tak to muž vnímá. Žena to má ovšem jinak. Její tempo v péči o domácnost je vražedné, byť si většinou hledá důvody, proč jej nasadit. Přiznejme si, že pánové by si donedávna vystačili bez žehliček, nůžek na vlasy a vousy, někteří bez praček, v podstatě by jim stačilo jen slušné auto a mít kde bydlet. Jejich život by byl jednodušší, kdyby muži nebyli těmi, kdo musí ženu oslňovat a předvádět přitom své kvality. Byť především na počátku vztahu. Také na to doslova muži doplácí. 

  Obrovský rozdíl v uvažování projevující se v době manželství či partnerství se ještě více zvětší po rozchodu dvojice dlouho spolu žijící. Zatímco muž většinou nějakým způsobem přepne a změnu sice zaregistruje, ale popere se s ní, žena si náhle vzpomene na své předchůdkyně Amazonky a začne mít pocit, že se musí začít prát o děti a jejich budoucnost. Doba drahých rozvodových právníků jí také nahrává. Začnou se tedy vytahovat zbraně, vznikat pomluvy, vyhrožuje se. Zatímco muž má jasně dané, co chce a co nikoliv, žena, především ta rádoby emancipovaná, se zakope v zákopech a její hlavní zbraní se stávají děti. Náhle dojde k přesvědčení, že to byla ona, kdo dělala vše pro rodinu a za tyto zásluhy chce být náležitě oceněna. Mozek jí šrotuje. Ovlivňování mysli dětí závisí na schopnostech manipulátorky, přichází na řadu přirovnání k slepici ochraňující svá kuřata bez uvědomění si toho, že táta je ten poslední, kdo by jim chtěl ublížit. Nicméně mají přeci svou pravdu.

  Nelze všechny házet do jednoho pytle, přesto boj o přízeň dětí je nerovný. Většina mužů totiž opravdu chápe, že matka, je li jinak bezproblémová (alkohol, drogy, dostatečná péče), se o děti postará dobře, chtějí si však ponechat možnost mít vliv na jejich výchovu, udržet si vztah otec-potomek a zachovat i přátelství. Zneužívání dětí matkami v tahanicích po rozchodu je však natolik častým jevem, že s tímto problémem bojuje řada otců. Bohužel jde o předem prohnaný souboj mezi sobectvím, pomstou a nenávistí zhrzených žen, a otců, kteří možná odešli jen z důvodu neschopnosti dále akceptovat měnící se vztah a chování partnerky. Cena za to je vysoká. Ztráta dětí totiž může být dočasná, ale jsou případy, kdy i dlouhodobá či na vždy.  A to si žádný táta nepřeje. Párům, ve kterých je souznění a porozumění normou, lze přát to, aby jim to vydrželo navždy. Jde o vzácný případ. No a ti ostatní holt bojují. Rozdílnost myšlení nemůže být větší.

J3.K

Autor: Administrator

Diskuse