Psychika je zásadní atribut úspěchu

26. 04 2017

  www.inadhled.cz    Je to jen pár dní, co fotbalový svět šokovala zpráva o sebevraždě vynikajícího pravého beka, fotbalisty Františka Rajtorala. Mnoho lidí se ptá, jak je možné, že takto ukončil svůj život tak úspěšný sportovec. Bývalý reprezentant České republiky, hráč Viktorie Plzeň, s níž se stal mistrem této země, do posledního dne hrající v Turecku, doplatil na psychické problémy. Možná je s podivem, že jedenatřicetiletý player, který dokázal více, než většina jiných fotbalistů, spáchal sebevraždu.  

   Úspěšná sportovní kariéra je snem mnoha kluků a dívek. V této době, kdy ti nejlepší z nejlepších žijí v nesmírném luxusu, jsou mediálními hvězdami a reklamními ikonami, má nejeden mladík či slečna svůj cíl být top podložený i představou dostatečného hmotného zajištění. Možná nejde o správnou cestu, nicméně v dnešní konzumní společnosti nelze očekávat, že by tomu bylo jinak. Přiznejme si však, že cesta na vrchol není snadná. Neskutečně náročné fyzické vypětí, absence volného času, obrovský tlak a neustálý boj s protekcí a úplatky, tak nějak vypadá cesta vzhůru.

  Svět sportu je spojený s velmi lukrativním byznysem. Samozřejmě záleží na druhu, který dotyčný dělá, také na lokalitě a v jakém prostředí. Jiné poznatky mají rodiče malého fotbalisty v Horní Dolní a jiné zase například ve Spartě, Slavii či velkém krajském městě. Nejde samozřejmě pouze o fotbal, ale o všechny populární sporty. V takovém hokeji je konkurenční prostředí také velmi drsné. Vzhledem k tomu, že se často začíná už po čtvrtém roce věku dítěte, je před celou rodinou velmi dlouhé období, kdy je u úspěšných jedinců třeba skloubit časové, ekonomické a jiné možnosti. Co čeká na rodiče, je v tomto případě v podstatě nedůležité, jsou to totiž jen a jen dřina, obrovské výdaje, hromada času tráveného v ochozech sportovišť, naježděné tisíce kilometrů a situace na pokraji nervového zhroucení v okamžicích, kdy se přelévá vítězství z jedné strany na druhou.

  Daleko méně se odborníci i trenéři zabývají uvažováním samotných aktérů. Dětské hlavičky dostávají pěkně zabrat. Musí se do nich dostat nejen školní látka, bojují často právě na školní půdě s pedagogy, pro které je sport nepochopitelným rozptylováním od výuky. Někteří z nich odmítají připustit skutečnost, že pro žáka je mimoškolní aktivita přinejmenším stejně důležitá, jako samotné studium. Není nijak neobvyklým jevem, že těm nejlepším učitelé komplikují svými požadavky už tak plný časový rozpis, občas dokonce závidí úspěch. Zvyšují tak ještě více tlak, kterému jsou mladí sportovci vystavováni.

  To nejhorší však čeká na hřištích a v tělocvičnách. Jak jsem uvedl v úvodu, sport v nejvyšších patrech je skutečný byznys. To se projevuje již v raném stádiu, kdy se někteří rodiče snaží ohýbat startovní čáru. Ne každý má dostatek talentu, nicméně lecos se dá dohnat vhodnou motivací. Někdy dítěte, jindy trenéra či odpovědného činovníka. Z toho vyplývá, že se stává poměrně často, že ti lepší musí uvolňovat místo v týmu těm horším, ovšem protěžovaným. Některé to zocelí a dokážou se přes to přenést, jiní skončí dříve, než dosáhnout vysněného cíle. Pro všechny to je však tlak, který se navždy podepisuje na psychice mladého člověka. Mít vynikajícího pedagoga a trenéra je opravdu štěstím, které nemusí poznat každý.

  Se zvyšujícím se věkem a rostoucí konkurencí je ještě hůře. Samolibost některých trenérů, jejich korumpovatelnost a iniciativa rodičů pokřivuje prostředí, které by mělo být nejčistší. Protekční děti s chybějícím talentem dokážou otrávit a demotivovat ty, kteří musí skousnout skutečnost, že jim není umožněno předvést všechen svůj um.  Pokud si někdo myslí, že nadšení pro sport nemá hranic, mýlí se. Právě u dětí a pubescentů se tak likviduje vnímání světa jako poctivého, fair play se stává pouze vnucovanou lží.  Nerozhodují li dovednost a nasazení, ale místo nich jsou důležitější peníze a protekční vztahy, lze očekávat, že tak svět přijde o řadu možných vynikajících individualit. Stopy takového jednání si nesou tito sportovci až do dospělosti. Nejeden z nich tak nakonec navštíví psychologa, který patří v těch nejlepších týmech k standardní součásti přípravy.

  V průběhu let se díky tlaku a snaze nic nepokazit vytrácí hravost a kreativita, z jedince se stává stroj. Psychika dostává po celou dobu zabrat více, než laik tuší. Často nejsou řešením ani peníze a vynikající majetkové zázemí, deprese pomalu požírá sportovce zevnitř a nakonec mimo klesající výkonnost může dojít k tomu, co se stalo Františkovi Rajtoralovi. Dostal na konec a ve své samotě už nevěděl, jak dál. Původ jeho problémů možná vzniknul daleko dříve, než se stal skutečným profesionálem. Zdá se, že podceňování těchto vztahů v našem sportu si zahráváme s ohněm. A ztrácíme tak velmi kvalitní lidi. Sport je totiž často o hlavě. Někdy o té smrdící nahoře, jindy o vlastní. A s obojím se bojuje velmi těžko.

J3.K

 

 
.

Speciály

Tipy