Byla jsem i nejlepší aneb Oni byli super

30. 12 2014

www.inadhled.cz   Proč bych to neměla sdělit, že jsem byla úspěšná kantorka, která jezdila několik let se svými studenty po soutěžích a na různá mistrovství republiky. Oni fakt vyhrávali všechna místa v kategorii těsnopis a psaní na stroji. Jakmile vyhráli a byli vybráni na mistrovství světa, tak jsem byla okamžitě nahrazena úředníkem z ministerstva školství.

   Byla jsem z toho na hlavu, protože studenti na mě byli závislí. Rozmazlovala jsem je po tréninku, kdy jsem je mučila do neskutečných výkonů. Ministerští úředníci na mistrovství světa nechali Ivanku, která nosila korzet kvůli velmi nemocné páteři nést její elektronický psací stroj. Chvěly se ji ruce a byla chudák na nějakém třetím místě. I to byl vynikající výkon.

 Vybírala jsem si svoje závodníky podle toho, jací byli, jak jim prsty lítaly po klávesách rychle a zda dělaly hodně či málo chyb. V těsnopise to bylo horší. Těsnopis je dost těžká záležitost a český je úplně nejtěžší. Měla jsem svého favorita Radka. Trénovala jsem se studenty ráno od šesti hodin a těsnopis odpoledne nebo večer u mě doma. Byla jsem v podstatě svobodná a bezdětná a tak jsem měla hodně času.

Můj vstup na půdu Střední ekonomické školy, současné Obchodní akademie vzbudil značný rozruch. Oblékala jsem se moderně, nechodila jsem s písemkami domů a ještě jsem byla ve škole od rána do večera a do toho jsem musela i studovat. Učitelský sbor byl značně různorodý, co se týče věkové skupiny, a já byla nejmladší. Bylo nás přes padesát, a přestože se jednalo o prestižní školu, tak nám sice vládlo komunistické vedení, ale těch komunistů mezi učitelským sborem nebylo mnoho.

Hned od počátku mě zaujala dáma s šedivými hustými vlasy, krásným vyjadřováním, která si se mnou dávala ve sborovně cigaretu. Byla to Alenka, moje současná korektorka. Má zvláštní pohyby prsty. Vyjadřuje se vznešeně a já byla tehdy hodně slušná. Sprosté slovo jsem téměř nevyslovila. Jednou jsem vlezla do sborovny celá vzteklá a řekla jsem, to je....a Alenka dokončila velmi peprný výraz. Zůstala jsem na ni zírat, protože jsem to vůbec nečekala. Milovala jsem její vyjadřování ať krásné nebo trefné. Takový rozdíl jsem ještě nikdy u nikoho neviděla.

„Máme problém. Ve třeťáku jsou pankáči a to tedy nemůže naše škola trpět“, sdělila soudružka ředitelka. „Kdo se toho ujme?“ zeptala se a podívala se zrovna na mě. Zvedla jsem ruku, že tedy já a že to vyřeší.

Druhý den jsem si vzala džíny, které jsem nosila na bramborové brigády, natupírovala jsem si svoje vlasy, hrábla jsem si nehty do květináče a totálně špinavá jsem vešla do třídy. Nohy jsem si hodila na stůl a zapálila jsem si cigaretu.

„Sereme na to, dnes se učit nebudeme,“ řekla jsem a klepala jsem popel z cigarety kolem sebe. Studenti se hlásili, že chtějí na toaletu, k doktorovi, prostě se báli, že jsem se totálně zbláznila a že to půjdou nahlásit soudružce ředitelce.

„Nikam vás nepustím, čůrat půjdete o přestávce, to vydržíte a kdo ne, tak tam vzadu je umyvadlo,“ odpověděla jsem brutální tónem.

Hodina trvá čtyřicet pět minut. Sledovala jsem hodinky a modlila se, už aby zazvonil zvonek, že hodina končí. Ty minuty byly jako roky. Konečně zazvonilo. Stoupla jsem si a třída si stoupla, tak jak bylo ve zvyku. Dívala jsem se na ně a oni se dívali na mě s takovým strachem, neporozuměním a možná i s odporem.

„Miláčkové, pokud budou v této třídě zelené a modré vlasy, sčesané do nějakých debilních kohoutů, tak já budu chodit tak, jak jste mě dneska viděli a budu s vámi mluvit tak, jak mluvíte vy. Rozumíte?“ dodala jsem a odkráčela.

A další den byli mladíci ostříháni dohola a já jsem sklidila další úspěch, kdy jsem zachránila Bobině infarkt a socialismu ostudu nesocialistických účesů. Ani jsem je nemusela trénovat, stačila jedna jediná ukázka.

P. S.

No, uznejte, že být nejlepší je někdy úplně o něčem jiném nežli o tom „být nejlepší“.

 

Katerina Kaltsogianni