Právě se nacházíte:

Co je to práce?

6. 10 2019 |

www.inadhled.cz   Neděle bývá dnem pracovního klidu, dokonce i její název vyzývá k nic nedělání a odpočinku, nicméně zamyslet se nad tím, co vyjadřuje slovo práce, lze i v tento den. Stále častěji totiž za ni je vydávána činnost, která s původním významem nemá nic společného.

  Umění pracovat je člověkovi dáno již do vínku a jde o jednu z jeho činností, kterou se liší od zvířat. Ne všech, jinak je třeba vnímat například včely či mravence, rozdílný je náhled na lva či krokodýla. Jestliže hmyz všeobecně patří k pracovitějším druhům živočichů, pak savci a plazi to berou tak nějak hákem. Nicméně život většiny druhů má základní atributy. Narodit se, přežít období mládí, naučit se lovit, nažrat se a množit se. Smrt přichází tehdy, kdy je součinnost různých částí těla narušena a jedinec už není schopen se bránit, lovit a množit. Smutnou výjimkou je sameček kudlanky, kterému je po aktu páření ukousnutá feministicky založenou partnerkou hlava. Ten odchází ze světa v plné síle.   Zvířata jsou tedy osvobozena až na výjimky od povinnosti spravovat majetek, od jeho nabývání, také mláďata se učí svým dovednostem rychleji a mají jich méně. Lidé si na sebe ušili bič. Jejich celoživotní honba za něčím je přinutila pracovat. Ne všechny, existují komunity, kde povalování se je formou života a dojít s odpadkovou nádobou k oknu je relativně nejdůležitější činností, jde však o jev vlastní především těm národům, které si zvyknuly na jistý komfort sociální podpory. Takže tam, kam pravidelně posílají státy sociální dávky či materiální výpomoc, se dá očekávat, že se dělat nebude.

  Co si lze představit pod pojmem práce? I lidé se od nepaměti dělí na pracovitější a línější. Existuje paradoxně určitý nepoměr. Čím jste chudší, tím více pracujete. Respektive to tak většinou fungovalo. Fyzickou prací mohl zbohatnout snad jen zlatokop, který narazil na zlatou žílu. Ve chvíli, kdy to udělal, mohl si najmout jiného kopáče a dohlížet nad tím, aby mu neodnášel další možné nálezy. Seděl tedy na kraji jámy a jeho původní pracovní náplň sestávající se z dřiny se změnila na kontrolní. Novému zaměstnanci už by žádný další nález ke zbohatnutí nepomohl, je přeci placen za metr výkopu a ne za to, co vykope. Nejtěžší práci tak odvádí ti, kteří nic nemají. Dalším příkladem jsou děti v dolech na kovy potřebné do baterií elektromobilů. Děcka dřou, ale bohatství mají až výrobci těch akumulátorů. Podobné je to však i v jiných odvětvích. Lidé vytvářející skutečné hodnoty jsou sice považováni za manuálně zručné, ale smetanu z jejich práce slíznou až ti, kteří umí ty produkty skutečné dřiny prodat. Což by ještě bylo pochopitelné, symbióza výroby a obchodu je relativně logická. Finanční ohodnocení je sice rozložené poněkud nerovnoměrně, produkce zaostává za marketingem, ale možná to vystihuje podstatu člověka, kdy ti chytřejší nachází cestu k lepšímu životu.

  Bohužel součástí lidského pokolení jsou i parazité z vlastních řad. Mohlo by se tak mluvit o úřednících. Především těch státních. Nic nevytváří, nevyrábí, ale v odčerpávání vysokých částek ze zisků ostatních výrazně vynikají. Stát se vžil do role zlatokopa stojícího nad těžební jámou a dohlížejícího na to, aby se mu nic neztratilo. Jenže ten stát nemá žádnou zásluhu nad tím, že se objevila výnosná žíla. Neudělal nic proto, aby se pracující lidé měli dobře. Pouze odsává peníze z jejich kapes a platí své noshledy, kteří zastávají kontrolní a represivní posty. Jen si uvědomte, kolik různých úřadů státní správa vlastní a kolik lidí v nich je. Stále posloucháme o tom, jak se o nás stát stará. Čím ,,lepší´´ sociální systém stát má, tím vyšší daně lidé odvádí. Na první pohled si tak předplácí lékaře, důchody, školství, budování infrastruktury. Ale kdybychom si vše platili sami a neodváděli daně, respektive by ve státním vlastnictví bylo minimum služeb, zjistili bychom, že díky rozsáhlé administrativě a placení mnoha desítkám tisíců úředníků přicházíme o mnohem více, než kolik bychom zaplatili při plném hrazení všech služeb. Zároveň vše, co bychom si pořizovali, by díky absencí daní bylo podstatně levnější a trh by odpovídal skutečným schopnostem lidí na něm se pohybujících. Je tedy logické, že bez všech těch regulací, dotací, daňového zatížení a kontroly by byl i zdravější. Navíc každý přesun finančních prostředků odkudkoliv kamkoliv znamená určitou ztrátu, vždy se nějaká částka vypaří.

  Bylo by naivní si myslet, že budou daně zrušeny. Jejich pomocí stát vyrovnává životní úroveň mezi průměrně schopnými a těmi méně. Nadprůměrní jedinci se dobře mít budou, dokážou si to ošetřit. Bylo by však správné snížit náklady celého tohoto systému na minimum, snížit počty zaměstnanců závislých na skutečné práci jiných. Rozhodně jsou pro společnost prospěšnější a přínosnější manuálně zruční řemeslníci a dělníci, než v kancelářích sedící cifršpióni zjišťující, jestli jim dotyčný manuál nezatajil jeden výrobek vytvořený mimo daňový systém.

  Možná se však ptáte, co vedlo vůbec k této úvaze. Bylo to pozorování práce kopáčů. V místě ve městě, kde kvůli rozsáhlým podzemním inženýrským sítím nebylo možné použít těžkou techniku, jejich parta vytvořila výkopy hluboké 1 met a široké asi 70 cm neskutečnou rychlostí. Chlapci položili kabely potřebné k montáži nabíjecích stanic pro elektroauta (jde o Prahu 2), výkopy zasypali a vrátili zpět i dlažbu, to vše v celkem solidním tempu. Tu dřinu při vytváření jámy bych přál těm v úřadech sedících nejen vidět, ale i si ji zkusit. Vynechme nyní nesmyslnost toho počinu v době, kdy se elektroauta s přispěním osvícení několika nudících se politiků aktivisty rozhodlo překopat automobilový průmysl a naštvat tím desítky miliónů lidí ve vyspělé Evropě. Ti kopáči, mimochodem černí jako bota a pocházející asi z Rumunska, ukázali to, čemu se říká práce. Většině z nás se ani nesní o tom, co je to dřina. Do stejné skupiny patří stavební dělníci, havíři, lidé v továrnách, zemědělství, v mnoha dalších oborech. Až se budete bavit s přáteli o tom, jak jste dnes dřeli, podívejte se na své ruce. Jen ty, na kterých jsou stopy po mozolech a nejsou od gofových holí, patří lidem, kterým můžeme děkovat za to, že máme svou životní úroveň. Všichni ostatní už jsou jen spekulanty nad tím, jak z práce jiných vytěžit maximum. I když někdy za cenu vlastní dřiny.

   Jsou výjimky, kdy to neplatí. Stejnou poklonu, jako našim kopáčům, lze složit operatérovi při záchraně života, konstruktérovi vymýšlejícímu ulehčení těžké práce, také těm, kteří skutečně něco umí. Vědcům, špičkovým umělcům, sportovcům. Tedy poklonu složit můžeme, ovšem je třeba si uvědomit rozdíl v ohodnocení. Ti kopáči dostanou ve finále a po odečtení všech položek 500 Kč na den čistého. Kdo z Vás by za 50 Kč na hodinu vstal z postele? Až uslyšíte nějakého úředníka tvrdit, že ten den dřel jako kůň, buď ho zaveďte na nějakou stavbu, do dílny, továrny, nebo….ho rovnou přetáhněte lopatou. Skutečná práce totiž neskutečně bolí, je vidět a umí potěšit.

J3.K

Diskuse

.