Právě se nacházíte:

Co přijde, bude horší...

31. 03 2020

www.inadhled.cz    Momentální situace se jeví být velmi nepříjemnou. Covid-19 se šíří vcelku systematicky po celém světě, zasahuje zdraví, soukromí, pracovní povinnosti, ekonomiku, mediální prostředí. Vstupuje do politiky. O jeho vzniku a uvedení do provozu se vedou diskuse, existuje mnoho verzí a možností od čistě přírodní, kterou prosazují především američtí odborníci, až po zjevně připravené a předurčené k určitému účelu. Pokud však vypustíme myšlenky na možné odpovědi spojené s otázkami týkajícími se těchto úvah, i tak se musíme zamyslet nad tím, co vše to způsobí.

  Covid-19 způsobil už nyní obrovské ztráty. Nikoliv jen na životech, tam bychom mohli srovnat jeho statistiky s nám tolik známou chřipkou a zjistili bychom, že chřipka výrazně vede. Jen ji lépe známe, naučili jsme se s ní žít. Pokud umře člověk na chřipku, nemá to tak dramatický průběh, ale konec je stejně fatální. Není třeba zlehčovat brutalitu nového koronaviru, na druhou stranu se začíná zdát, že jde o solidní kšeft. Chřipka každoročně postihne mnohem větší množství lidí a následkem jejího působení jich také více zemře. Covid-19 je novinkou, je mu tedy věnována větší pozornost. Navíc měl drsný nástup a solidní propagaci. Dokonce je kolem něj kriminální zápletka, protože se objevil na více místech před lokalizací v Číně. Nicméně to podstatné se na něm mimo zdravotních dopadů s následkem smrti týká i jiných věcí.

  Celé to divadlo kolem něj je totiž výrazně větší, než by bylo třeba. Disciplína samozřejmě napomáhá udržet plochou křivku nemocnosti a ulevit někde přetíženým nemocnicím. To se týká naší republiky, jinde to pojali trochu odvážněji a bojují s raketovým nárůstem. Takže si můžeme říct, že to tu děláme dobře. Záleží na úhlu pohledu. Otázkou však zůstávají dopady toho všeho, co se dělá vítězství nad nákazou, která s většinou populace v podstatě nic neudělá. Kdo si myslí, že cca 3000 oficiálně nakažených je realita, ten se velmi mýlí. Řada lidí onemocnění ani pořádně nezaregistruje a většina z těch, kteří mají horší průběh, by po podání nějakého běžně dostupného léku po třech dnech byla z nejhoršího venku. Nějaký lék je samozřejmě široký pojem. Pár druhů se zkouší a je zajímavé, jak opatrně v dobách předstírané války se k tomu přistupuje. Pokud umírají lidé, je třeba bezodkladně zkusit používat to, co je k dispozici aspoň u těch nejtěžších případů a následky či vedlejší účinky hledat poté, až se pacienti zachrání. To se až na jeden případ neděje.

  S dopady epidemie bojujeme i na jiném poli než zdravotním. Vir ukončil období rozmachu a srazil hodnoty akcií, kvalitu života a perspektivu hospodářského růstu na nulu. Bohaté státy si s následky možná poradí, kolik takových ovšem je. Už nyní jsou ztráty astronomické. Velké společnosti budou státy chránit, některé projdou určitou transformací a ty nejschopnější se i očistí od mnoha závazků, takže opět zvítězí globální hráči. Střední firmy už nyní těžko bojují, protože se na mnoha místech zastavil život tolik potřebný pro jejich existenci. Propustí se zaměstnanci, nastaví nouzový režim a čeká se.  Nejhůře na tom jsou ti nejmenší. Pokud nepočítají se zadními vrátky, mají nyní přímo existenční problémy. To se týká soukromého sektoru. Aktivita vlády v podobě dohadů s bohatým a vládnoucím bankovním sektorem trvá dlouho, návrhy pouze odložených nájmů s pozdější splatností jsou výsměchem.

   Podobné to je například se silniční daní. Něco odložit znamená vymáhat to později v plné výši. Kde na to firmy i jednotlivci vezmou, když budou muset znova rozeběhnout výrobu a obchod? Plno zaměstnanců je doma, často to pojali jako dovolenou. Jejich zaměstnavatelé přesto hradí zdravotní a sociální odvody. Přitom práce stojí. Potřebujete partu 60ti lidí včetně stavební techniky? Můžeme je během dvou dnů poslat na stavbu, tedy pokud je zaplatíte. Stát totiž částečně přestal pracovat, zadané zakázky řada firem s odvoláním se na fluktuaci či na úprk především ukrajinských pracovníků do své vlasti neplní. Řeklo by se, že kdo teď lidi má, může vydělávat. Omyl. Už nyní jsme v situaci, kdy úředníci spí a soukromé firmy nemají co investovat, takže není tzv. do čeho píchnout. Stojí i technika, za kterou je třeba hradit splátky úvěrů a leasingů.

  Každý další den vládních opatření bude stát existenci desítky firem a živnostníků. Slibované úvěry na restart pouze navýší procento dlužníků, v systému se ztratí mnoho peněz, které zaplatí právě soukromníci. A navíc na ně nedosáhne každý. Je třeba začít prodávat, ale musí být komu. Takže rozeběhnutí výroby je jedna věc, druhou je odbyt. Kde na to lidé vezmou? Státní zaměstnanci jsou zatím v pohodě, soukromý sektor už teď mele z posledního. Ať už pracovníci, tak i zaměstnavatelé. Ne všichni, ale značná část. Teď se projevuje dosavadní nenažranost státu více než kdykoliv před tím. Stanovení minimálních mezd navyšujících odvody, řada daní, skutečně vysoké nájmy, drahé energie, vodné a stočné (za to mohou politici prodejem zahraničním společnostem). To vše tlačí podnikatele dlouhodobě k zemi a teď se to dopadá nejvíce. K tomu extrémní množství restrikcí a dosud katastrofální dotační politika zvýhodňující pouze některé. Také systém zadávání státních zakázek pouze spřáteleným firmám nyní právě ukazuje, jak se štěpí zisky. Tzv. řetězení při práci na státních zakázkách je důsledkem toho, že je získávají velké společnosti, ovšem s nedostatečným personálním zajištěním, a velkou část činností stejně odvedou ti menší, ovšem za daleko méně peněz. Takže velké firmy přežijí, mají dostatečný polštář, ti malí mají už teď obrazně hlad.

  Koronavir však dokázal ještě jednu věc. Tou je odvedení pozornosti od politických řešení. I přes krizi je na vládě k jednání připraveno manželství homosexuálů, měla se řešit Istanbulská úmluva, spustil se Velký bratr nazvaný Chytrá karanténa, EU se vrátila k pokračování importu migrantů, kterým dala privilegia v podobě volné pohybu přes hranice, Němci se připravují k drancování Itálie po vzoru toho minulého v Řecku a zkusí to i u dalších států. A za dveřmi je Zelený úděl pro Evropu a snaha navýšit vliv Evropské komise v porovnání s národními vládami, přestože EU prostě v době potřeby nefunguje. Ekonomika dostane zabrat všude, ale Evropu pošle do kolen a jen dvě tři země to ustojí s klidem. I když sebevražda hessenského ministra financí může být varováním, že to nemusí být pravda ani u bohatých sousedů. Jeho smrt je možná hlubokým zatětím sekyry do falešné propagandy. Důsledky epidemie budou katastrofální, a ten, kdo ji vyvolal, to předvídal. V době takovýchto krizí se ještě více rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, mezi mocnými a podřízenými. Jsme toho svědky v přímém přenosu.

Jindřich Kulhavý