Daně se nedají zvyšovat do nekonečna

25. 12 2019

www.inadhled.cz   Je doba vánoční a čas určený televizním pohádkám. Směs těch starších, moderních i relativně nedávno natočených určuje ráz tv vysílání v průběhu celého svátečního týdne. Řada herců ztvárňujících hlavní i vedlejší role nás již opustila, z princezen jsou babičky i maminky, ztepilí princové už by na koně ani nevylezli, nicméně i přes jistou pomíjivost času se rádi vracíme do mladších let a dokážeme se znovu podívat na něco, co už jsme viděli 20x a z čehož citáty dokážeme pobavit při vhodné příležitosti celé okolí. Jen výjimečně zaregistrujeme něco nového, co ještě nezapadnulo do příslušného archívu.

 Pohádky v sobě nesou jistou moudrost, byť upravenou tak, aby ji byly schopné vnímat i děti. Občas však přidávají i určité poselství, které většina lidí přehlédne, někoho však může zaujmout. Příkladem je pohádka, u které šlo o klasiku, tedy lásku holky z chalupy a mladíka žijícího na hradu. Je třeba přiznat, že stačilo pár minut shlédnutých před odchodem z domova na to, aby vzniknul tento článek. Přestože se nepodařilo vidět celý příběh, jedna epizoda se stala motivací k tomu, aby se člověk zamyslel.

  Hlavními postavami této části pohádky byli jakýsi dva chlápci-rádci krále, pro které bylo smyslem života vymýšlet daně. Z jejich výběru financovali bohatý život královského paláce a pravděpodobně i svůj. Takže vymysleli pohádkovou silniční daň výběrem za vlastnění trakaře, dále daň z hlíny, kterou používal hrnčíř. Ten se samozřejmě nesmyslným zákonům bránil, takže vše skončilo jeho násilným odvlečením a tendenčně vedeným soudem. 10 minut pozornosti věnované pohádce ukázalo více než čtení článku věnovanému ekonomii. Přestože tvůrci asi netušili, jakou hloubku měla tato scénka, v podstatě vystihnula mnohé z dnešního života a praxe Ministerstva financí a finančních úřadů.

  Daně jsou krádež. Přestože je bude řada lidí obhajovat a vysvětlovat, že jsou potřebné, jejich výše je sporná. Již v historii může vysledovat jednu důležitou věc. Respektive několik. Daně stanovuje vždy vládnoucí třída. Tedy ta, která se má zdaleka nejlépe. Jejich výše se odvíjí od jejich potřeb a nákladů subjektu, kterému dotyční vládnou. Samotní jsou však posledními, kdo by byli ochotní šetřit. Králové, dvořané, šlechta, politici, ti nikdy nehladověli. Když už by k tomu mohlo dojít, prostě zvednuli daně, zpřísnili jejich výběr a zase se měli lépe. Nezaplatil li někdo svévolně zvednuté příspěvky na pánovo lepší život, zabavili mu majetek, odvedli ho na pranýř. K tomu přidejme církevní desátky, kdy desetina úrody či výdobytků z práce na vlastním hospodářství či v řemeslné dílně končila v majetku kléru. Všechna ta nádhera koncentrovaná v kostelech, klášterech a muzeích vznikla z povinných odvodů toho nejprostšího obyvatelstva. Od daní byli osvobozeni páni, a také oblíbenci z okruhu panovníků.

  Jistě vnímáte, že v tomto se nic moc nezměnilo. Politici žijí jako v bavlnce, když je inflace vyšší, prostě si v Parlamentu ČR zvednou platy. Samozřejmě dostatečně, aby ji pokryli. Vláda na to však musí sehnat peníze. Náklady státu se prudce zvyšují s přibýváním různých nařízení, omezení, tvorbě úřadů. Navíc se povinně účastníme na fungování Evropské unie, kde přeplácení úředníků v důsledku nám ještě škodících dosahuje absurdity. Odvádíme peníze i do dalších nepotřebných a předražených mezinárodních organizací, jakými jsou OSN, NATO (o jeho užitečnosti ba se dalo dlouze diskutovat), jistě jsme členy i jiných seskupení. Už samotná existence těchto molochů stojí obrovské prostředky a do každého z nich kooptujeme nějaké úředníky, jejichž práce je většinou nesmírně drahá a naprosto nepotřebná pro většinu daňových poplatníků. Ti jsou přesto povinni se na ně skládat.

  Podobné je to u vnitrostátních orgánů a úřadů. Máme vládu, Parlament ČR, Senát ČR. To jsou však jen vršky ledovce, protože počet úředníků je tak obrovský, že kdybychom spočítali množství skutečně produktivních lidí, došli bychom možná tak k jedné desetině ze všech obyvatel. Pokud se někde tvoří, pak je to především v průmyslu a stavebnictví. Dále sem můžeme zařadit dopravu, zemědělství. Také těžaře čehokoliv. U služeb už je to složitější, bez obchodu, větší části škol a zdravotnictví bychom se však neobešli. Řekněme ještě výzkum, pokud vezmeme v úvahu skutečné vědce a ne ty, kteří se pod řadu výzkumných prací pouze podepíšou, což je případ části akademiků. Vše ostatní už je jen servis k výše uvedeným činnostem. Ten lze ještě rozdělit na potřebný, což mohou být třeba velmi důležití řemeslníci a prosté úředníky. Úředník je de facto již na druhé straně. Jde o rozsáhlou skupinu lidí, která ve skutečnosti kontroluje a spravuje výsledky skutečné práce těch, kteří tvoří. Produktivita je nulová, nic na trh nedodávají, nevyrobí, nezobchodují. Přesto jich je paradoxně většina. A čím výše je úředník postavený, tím více odčerpává peněz vytvořených prací menšiny.

  Je vcelku logické, že produktivní skupina potřebuje tu, která její výrobky prodá. Zároveň žije v symbióze s jinou, jejímž úkolem je udržovat produkty v provozu. Je normální, že financuje i tu, která se stará o zdraví a vzdělání. Ale proč by proboha měla platit daleko nejvíc té, která ji kontroluje? Navíc při luxusu, ve kterém ta úřednická část žije? Jde jistě o logickou otázku. Žijeme v době, kdy stát připomíná tlusté chrochtající si prase. Na jedné straně jsou obrovské náklady na jeho existenci, reprezentaci a chod, nesmyslné mrhání a utrácení, mizerné hospodaření, neoprávněné dotace, obrovsky přebujelý úřednický aparát, na druhé straně stále snižující se počet produktivních pracujících. A porovnáme li životní úroveň poslance a dělníka z továrny či dílny, není už třeba dalších slov. A upřímně, potřebujeme více Drahoše nebo spíše Tondu Maška sedícího denně na traktoru? Jinak. Je pro náš život užitečnějších 100 poslanců nebo 100 řemeslníků? Odpověď si jistě dáte samotní.

  Nikdo státu neber funkci jistého správce. Peníze jdoucí z daní končící v sociálním systému mají do určité míry své opodstatnění. Stejně tak v infrastruktuře, zdravotnictví, sportu a školství. Mělo by se s nimi však zacházet velmi pečlivě a opatrně. Zároveň je třeba se při tvorbě daní zaměřit na obří úniky posvěcené státem. Dceřiné firmy zahraničních společností vyvádí ročně přes půl bilionu korun pryč ze země. Financují se nesmysly. Politický neziskový sektor, neúměrné zisky politických stran, byrokracie je neskutečně přebujelá, její servis nenasytný. Maximálním zjednodušením systému, snížením kontrolních orgánů by se pravděpodobně dosáhnulo i nižší potřeby právníků, soudců, úředníků, do skutečného zaměstnání by mohli jít nynější absolventi většiny humanitních oborů. Také daňový systém by mohl být mnohem jednodušším, méně represivním a nákladným. Stačilo by se zaměřit správným směrem.

  Jedna pohádka, respektive epizoda z ní, a máte důvod k zamyšlení. Politici rozhazují miliardy, o které se nezasloužili, ale k jejich vybrání zneužili své přeplácené úředníky a moc, kterou získali. Zákon padajícího exkrementu předurčuje k nejvyšším odvodům střední třídu, ale budeme li pravdomluvní, nejvíce úsilí musí vyvinout právě ti, kteří skutečně makají a nejméně vydělávají. Bylo tomu tak vždy a je tomu tak nadále. No není to paradox?

Jindřich Kulhavý (J3.K)

.