Právě se nacházíte:

Diktátoři a aktivisté

2. 11 2019

www.inadhled.cz    Demokracie, tedy ta skutečná, nikoliv stav nynější nám předkládaný, jako naprostá svoboda, má tu výhodu, že v ní je možné volně projevovat svůj názor, možnost volit své zástupce dle vlastní vůle a přesvědčení. Zároveň ale také umožňuje komukoliv ovlivňovat kohokoliv. Možná je to zvláštní, ale v době, kdy za peníze lze dosáhnout téměř všeho, to i včetně lásky a částečně i lepšího zdraví, je tak naprosto otevřená demokracie tak nějak riziko. Rizika je však třeba umět přijímat, naučit se je posoudit, zároveň jakákoliv snaha je eliminovat znamená omezit demokracii. Lze tedy najít kompromis, při kterém by se přílišná dávka demokracie nestala zvýhodněním pro určitou skupinu? Asi nikoliv.

  Jestliže diktátorské režimy jsou naprosto čitelné a je jasné, kdo vládne komu, a je velmi snadné ukázat na původce úspěchu či problémů, v demokratických režimech, tedy pokud ještě někde existuj, je to poněkud složitější. Navíc u diktátora je jasné, že se bude držet u moci tak dlouho, dokud se bude schopen ubránit tlakům na změnu. Je tedy v jeho zájmu, aby proti sobě postavil co nejméně odpůrců. Je li diktátor chytrý, dělá vše pro rozvoj a stabilizaci území, které ovládá. Příkladem byl libyjský vůdce Kaddáfí, který se snažil svou zemi posunout co nejvíce k civilizaci a prosperitě. Bohužel pro něj se mu to dařilo, což bylo vzápětí potrestáno a o jeho konci už víme. Není však jediným, kdo se v minulosti zapsal svým pokrokovým myšlením. Brunejský vládce čerpající bohatství z ropy si také plně uvědomuje potřebu mít sobě nakloněné obyvatelstvo, takže mu dává takové sociální jistoty, které místním maximálně zpříjemňují život. Pokud má však některý národ smůlu a je pod diktaturou mocichtivého jedince, který preferuje jen vlastní prospěch bez ohledu na chudobu porobených, pak je velmi pravděpodobné, že po období blahobytu skončí tento s kulkou v hlavě. Žije v neustálém strachu ze svého okolí. Většina diktátorů se nedožila důchodového klidu.

  Všude jinde, kde si lidé volí své politiky, dochází k pravidelným turbulencím vlád a těch, kteří se k moci dostanou. Neexistují tam dědičné funkce, i když řada ,,demokratů´´ se snaží udržet své pozice i v dalších generacích. Příkladem je klan Kennedyů, kteří dokázali po dlouhé roky udržet své zástupce ve vrcholné politice. I u nás máme pár příkladů, kdy se členové rodin spojených s bývalým disidentem a okolím Havla rozlezli do různých mediálních a politických neziskových organizací při zachování velkého vlivu na dění v této zemi. Hitem posledních let ovlivňujících demokracii je aktivismus. Jestliže diktátorské režimy mají podchycené lidi ochotné riskovat svou budoucnost vystupováním proti elitám a režimu, pak v demokracii je možné stát se dokonce profesionálním aktivistou. Co k tomu potřebujete?

  Chcete li se stát profíkem v této oblasti, musíte být tváří něčeho. Najdete si tedy určitou problematiku, která může trápit Vaše spoluobčany, a začnete pracovat na zviditelnění příčin vedoucích k problémům. Čím propracovanější hysterii máte, tím snadněji proniknete do médií. Ta většinou potřebují mít o čem psát a mluvit, monotónnost je totiž zabíjí, takže se chytnou všeho, v čem ucítí potenciál vyšší sledovanosti. Čím originálnější a manipulovatelnější tematiku vyberete, tím lépe. Nejste li však tak kreativní, můžete se přidat k již probíhajícím diskuzím, jen musíte být zásadnější, tvrdší a přesvědčivější. A zároveň je třeba doufat, že si Vás všimne někdo, kdo Vás použije a zároveň mu nebudete šlapat do zelí. To je velmi důležité. Příkladem je momentální obava Zelených v Německu z příliš radikálních aktivistů blokujících ve jménu imaginární záchrany planety dopravu, provoz některých továren, letišť či poškozujících soukromý. On totiž kdejaký aktivista jednou dojde do bodu, kdy se stane politikem. Třeba takový Pirát Bartoš by o tom mohl vyprávět. Radikální aktivisté totiž dokážou obrátit povědomí původně jejich problematice nakloněné části obyvatelstva ve svůj neprospěch. A protože vůdci aktivistické sebranky se již vidí v politických pozicích, nebo aspoň blíže u koryta, stanou se pouzí idealisté bez ambicí kontraproduktivní složkou skupiny.

  Účel světí prostředky. Je vcelku jasné, že řada politiků stoupajících vzhůru jen díky svému předstíranému nadšení pro ekologii zachytila trend, a i přes uvědomění si toho, že klimatické změny jsou součástí pravidelných astronomických cyklů, prostě využila příležitosti. A protože moc chutná a peníze život zpříjemňují, balancují tito na úzké hraně. Sice tuší, že energetická udržitelnost naplňování představ o budoucnosti bez fosilních paliv při zvyšování spotřeby energie potřebné pro nesmyslné projekty je nereálná, zároveň musí naplňovat ideologii, která je vynesla do výšin, případně je tam při převlékání kabátu udržela. Takže nepodceňují práci prostých aktivistů, ale zároveň tuší, že by je nová vlna ještě radikálnějších mohla spláchnout. V tomto napětí pak zaniká hlas systematicky umlčovaných, kteří poukazují na absurdnost celé situace. Příkladem je vítání muslimských migrantů feministkami, uhlíková stopa versus zvyšující potřeba elektrické energie, těžba lithia a výroba i recyklace baterií v rozporu s ochranou životního prostředí, touha cestovat a zároveň zakazovat letadla a lodě, snižování porodnosti Evropanů při poskytování sociálních dávek mnohočetným rodinám muslimských přistěhovalců… Dalo by se pokračovat dále ve výčtu toho, za co rozporuplného nynější aktivisté bojují.

  Aktivismus se stal byznysem. Je třeba využít příležitosti, který Vás katapultuje. Za pár let si nikdo na Gretu či Mináře nikdo nevzpomene, nebudou li sedět někde, kde jim bude dobře. Opět si vezměme pár příkladů. Bývalý studentský aktivista Šimon Pánek ve svém tahu vzhůru už ovládá nejvlivnější politickou neziskovku Člověk v tísni. Na první pohled velmi naivní Jakub Janda se vyšplhal v Evropských hodnotách do nejužšího vedení a žije si z toho velmi slušně. V podstatě je neziskový prostor líhní profesionálních aktivistů, a ti mu to vrací zpět, dostanou li se kam potřebují a dokážou li zajistit dostatečný zpětný tok financí. Symbióza politiků, korporátu a aktivistů tak nese zlatá vejce. Samozřejmě ne všem, pouze elitám mezi nimi. Matěj Stropnický si tak s partnerem tak opravuje zámek (nevíte náhodou, z čeho žije, když už není na radnicích?), Minář přerušil studium a Greta se pohybuje po světě a klidně přitom může odmítnout půlmilionovou odměnu za další vyznamenání. Ani tak její rodina nestrádá. Pánek jednou zkusí obsadit Pražský hrad, nebo to zkusí ještě výše.

  Blíží se řada akcí spojeních s výročím tzv. Sametové revoluce. Tenkrát jsme byli aktivisty skoro všichni v naivní představě, že bojujeme za správnou věc, což je ostatně na počátku téměř vždy stejné.  Po přerozdělení moci ti méně hloupí pochopili, že to byla jen naprogramovaná změna. A stejné je to i v ostatních případech. Diktátoři změny nechtějí a brání jim v zárodku, ovlivňují vše, co ovlivnit mohou. Navíc jde o model fungující tisíce let. Demokracie je v tomto směru otevřená a v důsledku vede k relativní svobodě. Jak relativní je, o tom se denně přesvědčujeme. I v tomto zřízení jsou totiž u moci vládci většino sídlící v ekonomickém pozadí, dále v řadách elitních politiků a aktivisté jsou poté užitečnými idioty, z nichž jen ti nejužitečnější a nejpružnější povýší. Ve své naivnosti to většina z nich nikdy nepochopí.

J3.K

Diskuse

.