Dnešní osmdesátníci si zaslouží obrovskou úctu

19. 11 2020

  www.inadhled.cz  V posledních měsících jsou stále častěji zmiňováni naši senioři. Většinou se to týká covidových opatření, občas také důchodů a potřebné reformy kolem nich. Mládež vychovaná v přepychu naopak zmiňuje jejich nepotřebnost a idioti nemající úctu k ničemu si dokonce přejí, aby jim byla odebrána určitá práva. Piráti navrhují po dosažení věku 70ti let odebrat řidičská oprávnění, volební právo, případně odeslání starých lidí do domovů důchodců, to aby uvolnili bydlení těm mladším. Jako by existovalo povinnost předat svůj pěkný byt, aniž by si ho musela progresivní mládež něčím zasloužit.

  Dnešní osmdesátníci přitom prožili velmi pestrobarevný život a někdy byl zázrak, že překonali jeho mnohé nástrahy. Narodili se v průběhu 2.světové války. Už to samo o sobě nebylo žádné vítězství, museli totiž první roky svého dětství především přežít. O tom, že se to nemuselo povést, svědčí mnoho jmen těch, kterým se to díky německým nacistům nepodařilo. Pokud ano, čekaly je 3 poválečné roky, které mohly znamenat návrat k prosperitě 1.republiky. Jenže když jim bylo 8 let, chopili se za zvláštních okolností moci komunisté, a tyto děti a potomci rodičů narozených často za 1.světové války prošli drsnou socialistickou školní výchovou. Budování socialismu bylo na chvilku přerušeno roky naděje v období let 1968-69. To už s nich byli často tátové a mámy, takže své malé ratolesti brali s sebou na demonstrace a mohli jim ukázat realitu, kterou byly například sovětské tanky v ulicích Prahy.  Pokud si však počkali, případně v druhém kole, stali se rodiči tzv. Husákových dětí.

  To sice nezní dobře, nicméně tato generace později začala měnit to, co oni byli nuceni přežívat. Mezitím založili fenomén českého chatařství a chalupářství, celorepublikového sportování o víkendu a také žili v obavách z toho, co kde řeknou. Někteří vše ustáli a díky možnosti sledovat vysílání Svobodné Evropy v sobě nosili vzdor a odpor vůči vedoucí úloze KSČ, jiní podlehli a stali se jejími členy. Pro nynější generace při pohledu zpět zbabělci, pro jiné prostě chtěli mít klid. Ti, co se dokázali vzepřít, žili v jistém standartním módu, kterým byla malá perspektiva osobního personálního růstu, ale zase určitá jistota zachování charakteru a možná příprava vlastních dětí k cestě na Národní. Kdo tam byl už v lednu, byl daleko větší buřič, než ti později v listopadu stojící v davu zastaveném policejním zátarasem. Lednové dny byly daleko brutálnější s vážnými následky a telefon s tátou po takové jedné akci pro něj samotného mohl znamenat i jistý šok a obavu z budoucnosti. V 49ti letech již lze mluvit o jisté životní moudrosti a jeho strach byl tedy oprávněný. Nicméně to, že tento rok přišel, byla i jeho zásluha.

  Přelomová tzv. Sametová revoluce byla pro mnohé narozené v roce 1940 a kolem něj něčím, v co už nevěřili. Zdálo se, že se jim konečně otevřela možnost stát se svobodnými. První měsíce a možná i rok dva se vše vyvíjelo pozitivně, jenže pak přišly privatizace a s nimi i šok znamenající pro mnohé tyto borce v nejlepším věku ztrátu zaměstnání. Agresivní mládí je poprvé převálcovalo a pokračuje v tom až dodnes. Přestože svýma rukama vytvořili budoucí základ postkomunistické společnosti žijící z toho, že byl náš stát nezadlužený a schopný vyrábět a pěstovat vše potřebné k životu, dočkali se jak rozprodání všeho, co prodat šlo, tak obrovského nevděku a neochoty připustit, že i přes velmi složitou a těžkou dobu dokázali tvořit hodnoty. Život se s nimi nemazlil ani po znovunabytí svobody, a ne každý to unesl. Odchod do důchodu byl pro mnohé vysvobozením, byť vláda rozkradla i fond, na který celý život ukládal stát jejich peníze. Takže nyní velká část z nich žije na pokraji bídy. Ti ostatní bojují a s hrdostí sobě vlastní neprosí o žádnou pomoc.

  Jistou naději vložili do vlády slibující zlepšení jejich situace. Babiš tak dlouho sliboval, až nakonec možná těch zachovávajícím si čistou mysl došlo, že pár stovek přidaných k důchodu nic v době zvyšujících se cen čehokoliv moc neřeší. S příchodem covidu se jich plno navíc ocitlo nejen v izolaci, ale v dalším nebezpečí, kterým je reálná šance na volební vítězství Pirátů a jejich vstup do vlády. Arogance a liberalismus této strany by byla pro jejich poslední etapu rovněž poslední ztrátou naděje a ideálů. S tím se za svůj život museli poprat vícekrát, ale v 80ti už na to nemusíte mít energii. Jenže pro normálně uvažujícího člověka jsou tito senioři prostě díky všemu, co prožili, prostě frajeři.

  Mému tátovi je dnes 80 let. Táto, přeji Ti tímto vše nejlepší, a přestože jsme se často utkávali ve slovních válkách a diskusích, nesmírně si vážím toho, co vše jsi dokázal prožít a jak velkého rebela vůči aroganci moci jsi ve mně vychoval. Jsi dobrý chlap a já doufám, že Ti to budu moci vše ještě dlouho říkat. Hodně zdraví, sil a elánu do dalšího života.

  Věnováno panu Jindřichovi 2.Kulhavému z Mariánských Lázní

 Jindřich 3.Kulhavý

 

 

 
.