Drzost některých vůdců je nevídaná

17. 02 2020

www.inadhled.cz    Pokračující rozklad společnosti je v podstatě důsledkem chování elit národa za posledních 30 let. Z mnoha stran slyšíme kritiku komunistů, a kdo vyrůstal za socialismu a zároveň by neznal všechny důsledky naplánovaného předání moci, určitě by kritizoval vcelku oprávněně. Svoboda a demokracie byla prázdná slova, opatrnost, co kde říkáte byla součástí života rozumného Čechoslováka. Připomeňme si pár faktů, které hovoří pro oprávněnost nastalé změny, ale také ty, jež vyvrací mýtus o všem špatném, co tu bylo.

  Socialismus procházel různými etapami. Ta první byla krutá a zlomila mnoho lidí. Kolektivizace zemědělství, zatýkání a popravy lidí, kteří bojovali proti nacistům či byli spojováni s úspěchy předválečné 1.republiky, politické čistky a konkurenční boj mezi samotnými komunisty, to vše nebylo ničím jiným, než terorem vykoupeným mnoha životy a škodami. Postupná bolševizace šla ruku v ruce se znárodňováním, což byla de facto krádež za bílého dne. Propaganda jela na plné obrátky a mladí byli představování jako nadšení z budování státu, kde jsou si všichni rovni. Je třeba upozornit na jistou podobu s ideály nynějších Pirátů a liberálů.

  V druhém období, které bylo zakončeno rokem 1968, se projevila nespokojenost s tvrdým jádrem a vznikla skupina politiků, pro které bylo třeba řadu věcí reformovat, ale zároveň mělo jít i nadále o setrvání v socialismu, ovšem s lidskou tváří. Těmto pokusům se pomocí armád Varšavské smlouvy konzervativní komunisté postavili a odeslali reformátory do politického důchodu, některé dokonce do kotelen. Nejvýraznější postavou byl Dubček, ale řada dalších komunistů opustila stranu a z části z nich se stali disidenti. Mnoho porevolučních ,,hrdinů“ s komunistickou minulostí by mělo i nadále svou rudou knížku, kdyby se v roce 1968 nepostavili na špatnou stranu a následná normalizace je nesemlela. Je třeba si uvědomit, že do strany vstoupili i přes historii spojenou s událostmi po roce 1948 a nešlo tedy o nic jiného, než kariéristy a idealisty spojené s komunistickou ideologií. Jejich proklamované pozdější vystoupení ze strany bylo většinou nedobrovolným vyloučením. Nešlo o napravení, k změně uvažování a způsobu života byli přinuceni.

  Normalizace se stala dobou, kdy si staré struktury posílily postavení a částečně napravovaly škody roku 68. Nastalo období, kdy se zvedla porodnost a Husákovy děti zaplnily školky a školy. Silné ročníky naznačovaly, že země relativně prosperuje a je na tom z Východního bloku nejlépe. Pravdou je, že v té době jsme byli snad nejuniverzálnější zemí na světě. V malém Československu se vyrábělo vše. Od jehel na šití až po dopravní letadla, několik značek automobilů, byli jsme soběstační v potravinářském průmyslu. Školství bylo na solidní úrovni, pracovalo se s učni, středoškoláky, byl tu počet vysokých škol odpovídající potřebám země.  Armáda byla jistou záštitou obranyschopnosti a byla schopná nasazení v okamžicích lokálních potřeb, například při povodních. Zároveň by nyní byla potřebná při ochraně státních hranic. Nic na tom nezměnila ani Charta 77 a je třeba si připomenout, kdo všechno se přidal k Antichartě.

   Pomalu se začalo cestovat, většinou však jen do bývalé Jugoslávie a okolních socialistických států a pod přísným dohledem STB. Pro tu pracovalo skutečně mnoho našich spoluobčanů a často to brali jako jediný způsob, jak si udržet vlastní standard. Kdo však spolupracoval aktivně, může být dnes považován za skutečného šmejda. Rychlá skartace složek o pár let později svědčí o tom, že řada lidí pohybující se ve vedení Občanského fóra a jim blízkých měla důvod skartaci urychlit.  Uvolňování socialistické morálky dovedlo záhy zemi k ,,Sametové revoluci“. Dobře informovaní věděli již poněkud dříve, že se něco chystá, otázka tedy byla, kdy přijde vhodný čas. Komunističtí pohlaváři si žili nad tehdejší poměry, nicméně v jejich majetku toho rozhodně nebylo tolik, kolik toho mají nynější přední politici po skončení své kariéry. Navíc o nic nepřišli. Těch pár vil a chat je zanedbatelný majetek v poměru s tím, co se ztratilo pod Havlovým vedením o pár let později.

  Převrat přišel v době, kdy jsme na tom po stránce ekonomické nebyli nejhůře. Nezadlužený stát byl v té době unikum, navíc s dostatečnou zásobou zlata, pevnou měnou a rozsáhlým státním majetkem se stal cílem nájezdů jak zvenku, tak i zevnitř. Na rozkradení se podílely jak staří známí, kteří překypovali informacemi, tak i nové elity. Chybějící kapitál přicházel i zvenku, Italové si rozebrali nemovitosti, Němci hospodářství,í vodu Francouzi, řadu firem vytunelovali Američané. Přestože jsme měli skutečně historické vybavení továren, je s podivem, s jakou radostí ho cizáci převzali a postupně zlikvidovali, přičemž tak přišli o konkurenci. Dalších třicet let se měnilo školství, kdysi výkladní skříň socialismu, takže nám nyní chybí řemeslníci a odborníci, místo toho máme genderové inženýry. Podobně dopadlo zdravotnictví, jehož úroveň je skutečně v mnoha směrech mizerná. V bytové problematice jsme se dostali na úplné dno, kdy pořídit si vlastní bydlení je za hranicí možností většiny Čechů, státní bytový fond je v dezolátním stavu a výše nájmů i ve státním sektoru dosahuje takového stupně, že důchodci živoří často na hranici schopnosti přežít. Ostatně úroveň důchodů zdaleka nedosahuje cenové hladiny třeba i jen těch nejzákladnějších potřeb. Ceny energií a potravin jsou na svých mnoholetých maximech, navíc kvalita produktů v našich supermarketech pokulhává nejen za Západem, ale často i za tím málem, které jsme tu měli za socialismu. Mluvíme skutečně o kvalitě, nikoliv o nabídce.

  Po třicetileté devastaci národního hospodářství, nekontrolovatelného rozkrádání státu a absence jeho plánovaného rozvoje dochází k likvidaci soukromého podnikání a množství restrikcí a regulí přesáhlo období socialismu. Přidáme li jeho zelenou obdobu šířící se nově Evropou, je třeba si přiznat, že v mnoha oblastech jsme si zase tak moc nepomohli. Přestože jsme měli v roce 1989 téměř ideální startovací polohu, prošustrovali jsme ji na plné čáře. Odplavování značné části majetku nadále pokračuje, je znevažována naše práce. Zásoby, které zůstali po komunistech, jsou pryč, krade se už z budoucích výnosů, které jsou nejisté. Máme mnoho vysokoškoláků, žádné řemeslníky, dělníky. Ty nahrazujeme zahraničními zaměstnanci, což přináší řadu problémů. Přesto jsme měli mnoho času to napravit. Nestalo se, a tak si kapitáni průmyslu, stavebnictví, zemědělci, a dokonce i zahraniční majitelé stěžují, že nejsou lidé. Jde o důsledek vedení tohoto státu. Obrovský deficit způsobený absencí výchovy mládeže k lásce ke své zemi, půdě, práci a zodpovědnosti nás dovedla na pokraj hospodářské krize. Slyšíme li nyní stěžování si na nedostatečný počet lidí ochotných pracovat a snaží li se nás někdo přesvědčit, že se bez ekonomických migrantů neobejdeme, je to lhář, zloděj, nebo člověk neschopný se zamyslet nad tím, kam politici dovedli tento stát za posledních třicet let.

Jindřich Kulhavý

 

 

.

Speciály

Tipy