Falešná solidarita je realita, kterou nás vydírají a oblbují...

16. 01 2019 | www.inadhled.cz    Historie lidstva je spojována s jeho jistým rozvojem a evolucí. Pokrok vždy táhnuli vpřed především ti schopnější a šikovnější, průbojnější a silnější. Přestože samozřejmě existují značné rozdíly v použitelnosti jednotlivců, na špici byli vždy ti, jejichž přednosti byly stvořené k tomu, aby posouvali lidstvo dále. V bájích, pověstech a archívech najdeme mnoho zmínek o skutečných historických osobnostech, jejichž přínos pro lidstvo je nepopíratelný. Mnoho z nich je časem zapomenuto, být nadprůměrným ve svém blízkém okolí ještě neznamená být velikánem, ovšem význam mnoha lidí nespočívá pouze v tom mít sochu v galerii nesmrtelných, ale také umění rozšiřovat ideály a myšlenky titánů. Připomeňme si namátkou pár těch nejznámějších. Archimédes, Platón, Ježíš, Karel IV., Leonardo Da Vinci, Newton, Nikola Tesla, Albert Einstein, Steve Jobs, Bill Gattes…. Samozřejmě existuje ještě mnoho dalších, bez nichž bychom sice už nežili na stromech, ale zase by bez nich neexistoval takový svět, jaký známe nyní.

  Dar být tím, kdo táhne lidstvo vpřed, může být občas danajským, tedy za trest. Vyšší inteligence, schopnosti a pracovní morálka určité skupiny lidí mohou být nedostižnou metou pro jinou. To platí všude ve společnosti. Na jednotlivých pracovištích, v okolí každého z nás, ale i napříč jednotlivými zeměmi, národy a světadíly. Trendem poslední doby je paradox v historii lidstva, který se však už kdysi vyskytnul. Často se stávalo, že nové a moderní věci musely překonat staré zvyky a zabedněnost těch, kteří se bránili novinkám. Jindy se však mohlo stát, že něco, co vypadalo fantasticky, bylo nakonec odsunuto na jinou kolej a později zapomenuto. Obojí zažíváme nyní. Co do které kategorie bude patřit, to ukáže až budoucnost, ale plno vizionářů časem přivedlo do chudoby nejen sebe, ale zároveň i své investory a podporovatele. Pokrok zastavit nelze, ale ne každá cesta k němu je ta správná.  Nyní je to například zvyšování elektromobility, kdy lze jen doufat, že někdo konečně pochopí, že na ni nejsme po technické stránce vůbec připraveni.

  Vraťme se však k solidaritě. Již pár let je nám podstrkováno, že máme morální povinnost zpomalit naše tempo rozvoje, přizpůsobit se pomalejším módu fungujícímu v Africe a části Asie. Pracuje se na tom usilovně. Vysokoškolský titul získá nyní kdekdo, úroveň maturitní zkoušky klesá úměrně s tím, jak laxní je přístup mládeže ke studiu, znalosti studentů nyní a před 30ti léty jsou nesrovnatelné. Rozvoj počítačů přispívá k degeneraci klasického vzdělání, takže pro naši BIS nebude problém změnit chod historie, protože si toho polovina národu ani nevšimne. Dělá se tak vše proto, aby na určitou metu mohli dosáhnout i ti méně inteligentní a pracovití. Argument, že se zvyšuje počet absolventů vysokých škol, neobstojí. Více rozdaných diplomů neznamená vyšší počet matematiků, fyziků a chemiků, ekonomů, agronomů, lékařů a strojních či stavebních inženýrů s rozsáhlými znalostmi, ale místo toho máme přemíru sociologů, umělců, politiků, průměrných právníků a dalších jim podobných na státním rozpočtu visících příživníků. Inkluze se stala dalším nástrojem, kdy jsou brzděni ti nejlepší, a výuka spadá do průměrnosti. Je třeba si také přiznat, že velká část soukromých škol profituje především z množství studentů, kteří si svou docházku hradí, a tím jsou de facto nevyhoditelní.

  Podobný stav lze vnímat na silnicích. Neustále zpomalování provozu je dáno neschopností určité části motoristů, pro které je vozidlo přepravním prostředkem bez potřeby jej chápat. Různí dopravní ,,odborníci´´ patřící opět mezi ty příživníky vymýšlí stále více restriktivních opatření, jak otrávit život těm, pro které je automobil či motocykl vášní a radostí. Složité zákony spojené s omezováním rychlosti, často nesmyslnými zákazy předjíždění a hlavně bodovým systémem utahujícím stále více pomyslné šrouby s následným výběrem pokut a odebíráním řidičáků stanovují nové normy, které už zasahují do schopnosti člověka mít možnost se rozhodnout. Dalším neobhajitelným argumentem je zvýšený počet havárií. Celý tento systém totiž především obhajuje státní neschopnost utvořit natolik vyhovující dopravní infrastrukturu, aby vozidla nebyla nepřáteli, ale radostí, zároveň se vše přizpůsobuje těm, pro které je zisk řidičského oprávnění vrcholem v jeho schopnostech koordinace pohybu a vnímání. Z automobilismu se stala celosvětově masová záležitost a tím i dojná kráva. Nejvíce to však pociťují tam, kde jsou o mnoho let vepředu. Tedy v USA a Evropě.

  Dalším příkladem falešné solidarity je dění kolem pomoci hladovým v Africe a migrace. Člověk v tísni nás vyzývá k připojení se k projektu záchrany afrických dětí. Hraje se na citlivou strunu, ale…  Porodnice světa, v níž se změnila centrální Afrika, by místo podpory potřebovala zavřít. Obrovský byznys s humanitární pomocí, kdy ztráta dodávek dosahuje až 90ti %, které se nějak prokšeftují, jede na plné obrátky bez ohledu na následky. Zní to krutě, ale problém není v naší nelidskosti, ale v nezodpovědnosti Afričanů. Přivádí děti do podmínek, které naprosto neodpovídají schopnosti uživit takové množství lidí. Naše falešná pomoc jim dává naději, že za ně někdo vše vyřeší. Migrace poté znamená riziko, že podobně dopadnou naši potomci, protože také nebudou jednou mít co jíst, a je na nás být zodpovědnými a tuto situaci nepřipustit. Místo dodávek jídla by tedy měla působit jistá osvěta vedoucí k razantnímu snížení porodnosti v celé Africe. Opět je to Evropa, která se má přizpůsobovat zaostalým zemím a hasit jejich požár. Teď navíc za cenu ztráty vlastní úrovně života a zastavení rozvoje s bonusem zvyšující se kriminality.

  Ve sportu jde závodníkům o to být první a ostatní se je snaží dohnat. Mít vzor v těch nejlepších a udělat vše proto, abych se jim přiblížil, bylo odedávna motorem pohánějícím lidstvo vpřed. Přirozená soutěž je součástí přírody. Směr, který nyní především politici určují, je chůze v protisměru. Solidarita má v naší existenci své místo, ale nesmí být sebezničující. Apelovat na sociální cítění je stejné, jako přemlouvat lva, aby nežral zebry. A když se to nedaří, jde se ukecat zebru, aby se sama vzdala. Tak to prostě nefunguje. Jde o naprosté vydírání. Věřte tomu, že s námi by nikdo takové slitování neměl, podívejte se na vývoj v Jihoafrické republice. Neplatí to ve světě, nespoléhejme na to ani u nás. Ne průměrní, ale ti dobří jsou naše budoucnost.

J3.K

Autor: Administrator

Diskuse

Speciály

Tipy