Jak jsem se nestal virtuosem…

4. 04 2014

 Je to už mnoho let nazpět, ale dosud si přesně pamatuji ty hodiny, dny a měsíce, ve kterých jsem si snažil splnit své přání a nesl za to následky. Ale radši úplně od začátku.  

  Každý z nás si jistě pamatuje na okamžiky z dětství, kdy se snažil zaujmout pro něj nejkrásnější protějšek ze školy, třídy, či snad na táboře, tehdy zvaném pionýrském. K úspěchu vedly cesty různými způsoby. Někdo se předváděl ukázkovým zlobením, jiný účesem, další se oháněl tátovo peněženkou. A pak tu byli ti, kteří skutečně něco uměli. Kde jsem se nacházel já?

   Nosil jsem dlouhé vlasy, což bylo tehdy nepřiměřeně trestáno, provokoval křížkem na krku, ač má víra v boha byla nezvěstná, symbol americké přísahy na tričku byl podnětem k ředitelské důtce, mé překvapivě vynikající vysvědčení bylo pouze důsledkem schopnosti naslouchat, protože píle a nadšení se projevovaly pouze na sportovištích. Prostě mi něco chybělo. Přišel jsem na to jednou u táboráku.

  Nějaký starší kluk popadl kytaru a začal hrát a zpívat. Holkám se zaleskla kukadla, po zamilovaném songu se rozněžnily a ta nejhezčí odešla s praktikantem za ruku do lesa. Ihned jsem si vybavil známé rockové hvězdy a řekl si…chybí mi umění v podobě hry kytaru. Tuto úvahu navíc podpořily návštěvy chalupy mé tety pocházející z rodiny plné pedagogů hrajících na vše možné. Po návratu jsem uprosil tátu a za nějakou dobu se hlásil v LŠU (Lidová škola umění) a byl představen učiteli hry na kytaru Černému.

   Hned to vzalo rychlý spád. Po 10ti minutách mi předložil noty a já dostal za úkol naučit se skladbu, nad kterou byl nadpis Carulli. Doteď doufám, že to byl autor, ale nikdy jsem si tím nebyl jistý. Původně jsem si myslel, že se rychle naučím Stánky pro levnou krásu, případně jiný hit a při první příležitosti se stanu pro vyhlédnutou dívku středem zájmu, ale komorní hudba pro mne hluboce ukrytá v notách na stojánku mne natolik dostala, že jsem po čtvrté výukové hodině za sebe poslal do školy omluvenku a pak tři měsíce odcházel z domova s kytarou, která končila za tyčí branky a já se stal ve vycházkovém oděvu na tu povinnou hodinu útočníkem na plácku za tělocvičnou.

   Po třech měsících se doma všem zdálo divné, že mé nadšená opadá, to i proto, že první domácí úkol pořád cvičím dokola a má hra má pořád stejnou úroveň. Také učiteli Černému se zdála mnou prezentovaná nemoc dlouhá a po spojení se s rodiči zcela nečekaně ukončil mou výuku a oni zase můj oblíbený fotbal. Rozdíl byl v tom, že kytaru už jsem do ruky nikdy nevzal a k fotbalu se po odpykání domácího trestu za měsíc vrátil. Tímto je naše domácí scéna ochuzena o předchůdce novodobých superstar.

   K hudbě mám ale pořád kladný vztah, velmi rád jí naslouchám. Což je asi vše, co pro toto umění mohu udělat. A jen obdivuji ty, kteří umějí převést svou fantazii do reálu. Je jedno, jde li o hudební skladatele, zpěváky, malíře či taneční mistry a sochaře. Já si musel najít k srdcím holek a žen jinou cestu…..Naštěstí to jde. Jen je to větší dřina.

J3.K