Je jedno, k jaké třídě patříte,…

23. 03 2020

www.inadhled.cz    …vždy budete někomu otrokem. Jistě, zní to přehnaně, ale v důsledku každý na někoho či pro někoho pracuje. Tedy až na úplný vrchol pomyslného ledovce. Klasické dělení obsahuje tři základní stupně. Dolní vrstva, dále střední a high society, nebo li ta nejvyšší. Ať už jste příslušníkem kterékoliv z nich, svou úspěšnost můžete posuzovat pouze v rámci té své, odpovídají tomu i Vaše životní standardy a zároveň to ovlivňuje dosah Vašeho myšlení a chápání světa. Přestup z jedné skupiny do druhé je velmi málo vídaná věc a nic to nemění na tom, že jste právě vyhráli ve Sportce.

  Nižší třída, ostatně jako každá jiná, má samozřejmě pár svých úrovní. Jen těžko můžete srovnávat úplné dno v podobě bezdomovoce, jehož život se skládá z přežití noci a pokud možno bez umrznutí, sehnání něčeho k jídlu, pití a kouření, přičemž oděv musí být univerzální a teplý. Kdo někdy navštívil komunitu bezdomovců, ten potkal lidi nešťastné, ale i smířené a veselé. Existují mezi nimi vysokoškolsky vzdělaní jedinci, ale i lidé bez vzdělání a morálky. Paradoxem je, že do této třídy patří i jiní, kteří poctivě pracují, platí nájmy, chodí čistě oblečení, jen nemají to štěstí, že by vycházeli každý měsíc s dostatečným finančním přebytkem. Platí to i pro načinčané herce a umělce druhé a nižší kategorie, byť je tím nechce nikdo znevažovat.

   Touha dosáhnout této jistoty přežití vede nepatrnou část z nich k uliční kriminalitě, ale ve většině případů jde o poctivé a pracovité lidi, díky kterým většina zemí může existovat. Jejich jistotou je bydlení, mít co jíst, být slušně oblečený, občas vyjet na dovolenou, mít dokonce vlastní auto, byť to není luxusní limuzína. Často se perou s nějakou tou půjčkou a sní o klidu a existenci o patro výše. Většinou jsou prostými zaměstnanci, občas již podnikají, ovšem na velký rozlet to není. Pokud zde podlehne někdo amorálním choutkám a sklouzne na šikmou plochu, jde většinou o zloděje, což bývají důsledky nespokojenosti, lenosti a nešikovnosti.

  Spektrum střední třídy je ještě bohatší. Překročí li někdo úspěšně hranici mezi dolní a střední vrstvou, ocitne se ve světě vil, zahrad, lepších vozidel, menších jachet. Jedná se podnikatele, politiky, střední a vyšší managment, úspěšné umělce, mohou to být i zruční řemeslníci, kteří si odpracovali své. Na dolní hranici se pohybují o něco úspěšnější obchodníci, majitelé bytů, domů, větších autoservisů, zástupci středního managmentu velkých firem, z nichž se jen hrstka má šanci jednou dostat mezi ředitele. I ti však patří do stejné třídy, jen pomalu stoupají do její vyšší hladiny. Posuzovat tuto třídu jako prioritně finančně zajištěnou by bylo naivní. I zde existují velké finanční problémy a rozdíly. Jestliže u nižší vrstvy je těžkostí zaplatit měsíční nájem, pak střední řeší často podobné starosti, jen v řádech peněz o něco vyšších. Ono totiž patřit k vyšší střední třídě je přáním většiny lidí.

   Demonstrací majetku je mít ferrari, nějakou slušnou vilku či loď na moři. Zavání to totiž blahobytem a pocitem, že jste úspěšní. Když měla firma Ferrari šedesátiny, sjelo se na jejich oslavu do Prahy téměř 60 vozidel a jejich majitelé parkovali na Malostranském a později i na Hradčanském náměstí. Byla to famózní podívaná, kterou obdivovali i zahraniční turisté. Když o něco málo později přišla ekonomická krize, ukázalo se, že minimálně třetina lidí měla ta auta na leasing, který nebyli schopni splácet. Už jste je v podobných vozidlech nikdy neviděli. Přitom právě tito lidé by měli mít dostatečné ekonomické vzdělání a předpokladem jejich úspěchu by měla být znalost umět počítat a předvídat. Jenže chtíč patřit výše je silnější. A prostupuje všemi myslitelnými třídami. Pokud jde o kriminalitu v této sféře, týká se většinou finanční sféry a činům ze zoufalství, to když se o vše přijde.

  Nejvyšší třída se prezentuje luxusními paláci, obrovskými jachtami, soukromými tryskáči. Také mocí a schopnostmi. I zde lze vnímat členění, které si musíme uvědomit. Můžete být majoritním majitelem akcií takových společností, jakými je například BMW, Luis Vuitton, či VW, Přesto nemáte nic jistého. Vaše bohatství je nezměrné, nejde o jednotky či desítky miliard korun, musíte to mít v jiných měnách, stačí však pár makroekonomických podnětů, změna trendu či prostě se někomu nehodíte, a Vaše po desetiletí budovaná značka prostě zanikne. Hrajete vysokou hru a můžete snadno spadnout o patro níže, Vaše ego to však jen těžko unese. Kolik lidí pohybujících se takto nahoře skončilo po neúspěchu sebevraždou? Týká se to nejen bankéřů a velkých průmyslníků či politiků. Elity jsou nejen výrazné, ale často i velmi křehké. Dostat se do této skupiny lidí je téměř nemožné a musíte být buď nadmíru schopní, nebo se do sem narodit. Poté máte šanci na skutečně královský život. Pokud se zde dějí trestné činy, většinou se o nich nedozvíme. A pokud ano, tak jen proto, že jde o exemplární potrestání a zbavení se dotyčného.

  Stále jsme však pod úplným topem toho, čeho lze dosáhnout. Svět a jeho bohatství ovládá pár prastarých rodin vymykajících se všemu myslitelnému a navzájem často spřízněných a určujících chod světa. Nenajdete je většinou mezi největšími boháči, pro ně neexistují tabulky. Bývají v pozadí všeho dění, určují budoucnost, kterou často plánují dlouhodobě a její délku nepočítají na roky, ale spíše na desetiletí. I u nich jde o peníze, majetek a moc, jen s tím vším pracují tak trochu jinak. Pokud si myslíte, že války, různé trendy, nyní například ekoaktivismus, dokonce i epidemie vznikají jen tak, nemáte tušení, co vše tito lidé ovládají. Globalismus jim to vše plánovaně zjednodušil. Navíc pro ně jsou zločiny denních chlebem, byť je nikdo nikdy za nic nepotrestá. Neexistuje moc nad nimi, snad jen ta boží. Jak však my ateisté víme, Bůh neexistuje.

  Občas hledáme důvody, proč se co děje. Obdivujeme lidi, o kterých si myslíme, že něco dokázali, považujeme je za ,,polobohy“. Ve skutečnosti nikdo z nás neví, kde je skutečný Kapitol a kdo přesně na něm sedí. Vyvolává to jistou asociaci s Olympem, místem, kde žili řečtí bohové. Smrtelník do něj nikdy nevstoupí. Jejich moc je srovnatelná a možnost ovládat lidské osudy nezměrná. Většina z nás tak dosáhne pouze toho, co mu je povoleno. Překročit určitou hranici je de facto téměř nemožné. A samozřejmě platí zákon padajícího…lejna. Nejdůležitějšími lidmi na světě jsou ti z nejnižší vrstvy, protože na jejich práci stojí svět. Jsou to mravenci, jejichž činnost je skutečně podstatná. Přesto relativně živoří. Střední vrstva staví na jejich dřině a přidává k ní vyšší schopnosti. A touhu postoupit za každou cenu o patro výše. High society jsou na šťastné planetě narození, pro které je život prostě tím, po čem většina lidí jenom sní, přestože mají šanci vystoupat maximálně do té střední třídy. Ovšem skutečný vrchol zastávají vizionáři s dosahem několika generací. Žádní Muskové, Gatesové či snad Kellnerové. Jsou to lidé, jejichž jména se šeptají, pokud je lidé znají. Můžeme se sebevíc snažit změnit naše osudy, ale ti největší hráči ani neví, že jsme. Je to to nesmutnější poznání, které můžeme mít. Kruté a reálné. Často spekulujeme o tom, co je pravda a co nikoliv. Věřte tomu, že tu skutečnou nikdy nepoznáme. Chceme li být šťastní, držme se toho, co nám je blízké, pečujme o ty, které máme rádi a nehoňme se za nedostižným. Předejdeme tak velkému trápení. Změnit osud je často možné jen tehdy, máte li obrovské štěstí.

Jindřich Kulhavý

 

 

.