Právě se nacházíte:

Je to honička

9. 04 2014

  Někdy je velmi roztomilé, jak člověkovi odchází mládí, jindy uvědomění si toho poměrně dost bolí. Nejvíce to poznáme tehdy, poměřujeme li se se svými dospívajícími potomky.

  Pokud je v nich geneticky zakódována soutěživost a jsou li trošku šikovní, první prohra jednou přijde. A ta radost v jejich očích aspoň na chvilku přebije pocit vlastní přípravy na odchod do důchodu. Velkým rozdílem je, má li rodič své potomky v poměrně nízkém věku, nebo počkal li na pozdější dobu.

   V prvém případu je doba soupeření daleko delší a na pocit vítězství si Vaše dítě počká poměrně dlouho. Opakem je situace, kdy jste vytrvale a úspěšně potlačovali přání partnerky (to je častější případ) a v okamžiku blížící prohry jste ji prostě vyměnili, k Vašemu rodičovství poté došlo až později.

   Ve věku 12ti let synů a dcer se Vám přiblížila padesátka. Víte, že Vaše rychlost a obratnost kamsi odešla a nahradily je moudrost a rozvážnost. Zvláště pokud jste sportovali a Vaše tělo poznamenalo pár zranění, která se v této době již projevují velmi výrazně. V běžném životě to nevadí, ale sport je už pouze vzpomínkou, nebo ten kdysi dynamický nahradil pohodový, například golfík a tenis pro radost.

   Vaše děti však Váš věk nerespektují. Příroda v nich je žene k soupeření a zjišťování, nejsou li už na tom lépe, než dospělí jedinci, to proto, že by rádi převzali vedoucí pozici. Pokud navíc jsou sportovci a mají li aspoň trošku talent, tlačí je dopředu nejen kondice a nedostatek strachu, ale i adrenalin sportem vyplavovaný. A pokud v něčem nad Vámi zvítězí, získají ve svých vlastních myšlenkách pocit dospělosti a vyšší pozice aspoň v té oblasti, ve které se jim to podařilo. Dopřejme jim tu radost, nikoliv však záměrnou prohrou, ale tím, že jim předáme co nejvíce z našich vědomostí, znalostí a zkušeností, spojme to s překonáním naší pohodlnosti. Pokud budou mít cíl, třeba i v podobě být lepší, než táta a máma, podpořme je v tom. Sami přijměme prohru s hrdostí, svou pozici stále ještě uhájíme autoritou a láskou k nim. Není to ostuda, ale běžný vývoj, pořád je porazíme v plno jiných dovednostech. Nakonec důvod, proč jsem napsal tuto úvahu.

   Nedávno jsem byl se syny na bikrosové trati a vzpomněl jsem si na vše, co jsem v jejich věku na kole dělal. Říkám jim, že se musí rozjet a pořádně skákat. Tak nám táto ukaž, byla jejich reakce. Hrdost na vlastní šikovnost a výzva od kluků mne přinutila vzít to malé, nesmyslně postavené kolo bez sedačky a se slovy – je to honička být ve městě jednička- jsem se rozjel. První skok byl v malé rychlosti ok, druhý již ve větší skončil mým letem přes řídítka so louže plné bahna a byl zakončen přisednutím si zraněného kolena. Následoval výbuch smíchu, poté pomoc při zvedání. Skore bylo jasné, jediný já od bláta, týden kulhající a kluci měli všude historku k dobru. A já si uvědomil, že ze vzpomínek nelze dostat lepší výkon, je to jen o kondici, nebo soudnosti. Ale…na svém velkém kole bych určitě ještě skákal. No a když ne, na lyžích jim pořád ještě ujedu. Aspoň v zimě to tak bylo.

J3.K