Jen si připomeňme historické skutečnosti...

8. 05 2018

  www.inadhled.cz    Dnešní svátek patří k dnům, ve kterých si svět připomíná konec 2.světové války. Paradoxně ho slaví jak vítězové, tak i poražení. Ukončení nesmyslného vraždění a genocidy by mělo být určitým mementem varujícím lidstvo před scestnými ideologiemi a následky jejich prosazování. Klid zbraní na evropském kontinentu však byl porušen především americkými vojsky v době tzv.humanitárního bombardování Srbska a v bojích předcházejících rozdělení Jugoslávie.

  I nyní, kdy je bojeschopnost některých evropských armád včetně naší na bodu mrazu, se lze setkat s vojenskými konvoji směřujícími k hranicím Ruské federace. Většina zbraní nese označení US Army a je třeba připomenout, že tyto zbraně se posunuly mnohem dál, než kde byla kdysi předurčena demarkační čára. Pod pláštěm NATO se tak bez boje Američané přiblížili k Moskvě na dostřel a tzv. podpora spojenců z vojenského paktu je pouze symbolickou zástěrkou vlastní expanze US ARMY do Evropy. Úlitbou za to jsou generálská místa ve velení štábu NATO. My máme smůlu, neboť nás tam zastupuje schizofrenní exkomunista generál Pavel. Jeho propagandistické výkřiky dávají tušit, že konzumuje skutečně dobrý ,,matroš´´.

  Vzhledem k tomu, že nynější mládež si už nemůže pamatovat, jak to s 2.světovou válkou bylo, a školy možná zamlčují některé skutečnosti, připomeňme si jen zásadní fakta. Válku spustila německá armáda v čele s fanatikem Hitlerem. Nás opustili spojenci, tedy Velká Británie a Francie s lehkým srdcem, takže jsme bez obrany předali Němcům Sudety a podrobili se, přestože naše armáda patřila k dobře vyzbrojeným a země byla i na tu dobu dobře opevněna. Němci postupně napadnuli nejen nás a Polsko, ale i Francii, země Beneluxu a celé Evropy, útočili letecky na Velkou Británii a dostali chuť podrobit si i Sovětský svaz. Tam však narazili. Sověti je pustili až k Moskvě, aniž by jim zjednodušovali zásobování. Vyhladovělé a dostatečně vymrzlé Němce poté porazili v několika významných bitvách a poté je systematicky vrátili domů. Většina jich cestou zpět padnula. Rusové, jen pro připomnění, osvobodili i většinu Československa, Američané jdoucí od Lamanšského průlivu se zastavili v Plzni. Hlavním vítězem nad fašistickým Německem však byli Sověti, kteří přišli o 20 miliónů svých synů a dcer.

  Německo poté bylo rozděleno mezi čtyři mocnosti, přestože Francie s Velkou Británií stály u zrodu moci Hitrlera a moc si své místo na piedestalu vítězů nezasloužili. Nicméně historie je nezvratná, takže v dalších létech jsme znali Východní a Západní Německo. Mezi těmito státy se postupně rozevíraly hospodářské nůžky. Až vláda Gorbačova přinesla do Evropy události, které ji změnily. Rozpad RVHP a Varšavské smlouvy, tedy hospodářského a vojenského společenství východoevropských států, umožnil později přesun sil, moci a ekonomického vývoje naší země směrem k Západu. Bohužel v době, kdy my jsme se částečně zbavili komunistické doktríny, začala vysněná část Evropy objevovat taje levicové politiky a téměř 30 let poté, co my jsme strhnuli sochy a podobizny Lenina, Marxe a Engelse, odhalil Juncker, tedy hlava Evropské unie, první sochu Karla Marxe za doby našeho účinkování v EU. Návrat levice do vedení postkomunistických států není ničím překvapivým, komunisté byli na pozadí porevolučních událostí po celých 30 let, ale sociálně demokratické vlády v dalších státech sebe samotné označující se za liberální, vrací vývoj Evropy do období, které my jsme už kdysi překonali. Paradoxně se tak bývalé komunistické a prosovětské státy snaží zvrátit tento vývoj, bohužel jsou opět v menšině. Prapor kapitalismu už nesou jen Polsko a Maďarsko, my se díky vládě Sobotky, nyní Babiše a prounijní opozice vedené Kalouskem a Fialou stáváme zemí spolupracující na sebedestrukci.

  Vzpomínka na to, jak jsme dopadli, když nás ovládlo Německo, by měla zůstat historickým varováním stejně, jako pozdější podrobení se Moskvě. Momentální tlak kdysi kapitalistického světa na kdysi komunistické Rusko se stal jistou zvráceností, neboť nyní je Rusko daleko kapitalističtější, než celá Evropská unie. Tedy aspoň po politické linii, hospodářství Ruska samozřejmě stále doplácí i po tolika letech na dopady 2.světové války. Jestliže poškozené Německo vstalo z mrtvých díky obrovským investicím z USA a stalo se ekonomicky vyspělou zemí a vazalem Spojených států, Sověti si museli poradit sami. Nicméně se zdá, že jsme na prahu doby, která naznačuje možnost dalších bojů v Evropě. Americká expanze a slovanská ruská hrdost se střetávají v malých šarvátkách v Sýrii, ve větších na politickém kolbišti a boj zuří v hospodářské oblasti. Sankce USA a EU vůči Rusku zatím tato velká země ustála. Jak to bude pokračovat dále, to se můžeme pouze domnívat. Jisté je, že kdyby stál v čele Ruska méně zkušený politik, než je Putin, už dávno by nám nad hlavami létaly rakety směřující na Západ. Zpravodajská mašinérie obou velmocí a států EU jede naplno. Ani jedna strana není tou, které by se dalo stoprocentně věřit. Nicméně je třeba ještě jednou připomenout. Nás z velké části od Němců osvobodili Rusové. A na to nezapomínejme.

J3.K