Jiří Kimla a jeho úvahy - CHRONOSKENER

22. 03 2015

Jiří Kimla, autor poesie i prózy dnes přináší...

CHRONOSKENER
   
 Proč ty staré domy nemají výtahy? Proč každý z mých známých bydlících v těchto barácích, musí bydlet až v posledním patře…?

     Supěl jsem do schodů nabarvených našedo po ochozených okrajích. Konečně jsem byl v pátém patře před dveřmi, na jejichž štítku se skvělo vykované jméno. I s titulem. Ing. Karel Stehlík. Štítek měl umělou patinu a snad měl dokreslovat starobylý ráz dveří s jakousi kostelní klikou a klekacím zvonkem s provázkem. Inženýr Karel Stehlík, fyzik. Tedy, parádní fyzik, vynálezce. Vynálezce všeho, co jen šlo vynalézt.

     Radši jsem silně zaklepal.

     Za dveřmi bylo ticho a tak jsem zaklepal ještě jednou a ještě silněji. Zase nic. Pohlédl jsem na hodinky. Ukazovaly deset a třicátého. Jsem tu tedy dobře. Nic jsem nespletl. Vytáhl jsem mobil a našel Karlovo číslo.

     Od té doby, co mu utekla Naďa s prachatým chlápkem odněkud z Ostravska, nějak zpustnul.

     Telefon nikdo nezvedal, za dveřmi byl jen slabě slyšet volací tón.

     „Chrápeš, co?“ řekl jsem nahlas do dubových dveří.

     Otevřely se. Malou škvírkou přes silná skla se objevilo oko a hned nato kudrnatá hlava Karla.

     „Dělej,“ řekl tiše a vtáh´mě dovnitř nevětraného bytu.

     „Co je?“ podivil jsem se uvnitř chodby, která vypadala jako po náletu. „Čekáš exekutora nebo snad švédskou princeznu?“

     „Pojď,“ vybídl mě a dal přednost ve dveřích do obývacího pokoje. Měl tam bordel jako v předsíni, to je fakt. Za Nadi to tam vypadalo lidsky. S Karlem pustlo i jeho soukromé okolí. Chvilinku mě držela šílená představa, že si mě pozval, abych mu pomohl uklidit. Naštěstí něco takového nehrozilo…Karel přistoupil k výklenku, který jsem mu vždy záviděl a kde měl hromadu krásných knih. Teď byl zakryt těžkým modrým závěsem.

     Ukázal jsem bradou na závěs. „Schováváš mrtvolu, drahý Fermi?“ naladil jsem na lehkou notu, abych naboural jeho nervozitu. Neušlo mi, jak při jméně fyzika Fermiho s sebou trhl. Přistoupil k závěsu a opatrně ho rozhrnul. Začal jsem se smát.

     Podíval se na mě uštvaným výrazem, až jsem se lekl.

     „Co ti je, vole?“

     Za závěsem měl Karel starší počítač s řadou doplňků opatřených budíky jak v kokpitu sportovního éra. Mám pilotní průkaz, někdy si zalétám a tak to bylo to první, co mě napadlo.

     „ Proč jsi řekl Fermi?“ otázal se podezíravě. Ty už taky o tom něco víš?

     „ A o čem?“ odpověděl jsem otázkou.

     „ No ten Fermi…“ nedořekl větu.

     „ Ale jdi, máš okno? Fermi ti přeci říkám často.

     Uklidnil se a chystal se něco říct. Pak si všiml, že má pootevřené okno a rychle ho šel zavřít. Nevěřícně jsem sledoval jeho chování, nevěda, co si mám o tom myslet. Karel se vrátil od okna a prstem ukázal na ten podivný přístrojový mišuňk.

     „Víš co to je,“ zeptal se tónem kantora biologie na střední škole, který ukazuje studentíkovi obrázek žáby bradavičnaté.

     Pokrčil jsem s úsměvem rameny. „Vynalezl jsi nějaký trenažér?“

     Postavil se téměř do pozoru a pyšně, opravdu pyšně prohlásil: „To je můj chronoskener!“ Díval se, jak to na mě zapůsobí. Obličej se mu zkrabatil téměř k pláči, když jsem prohlásil: „Skenery mám doma dva, jeden u inkoustové, druhý u laserové tiskárny. Akorát jsou menší, mám je oba na jednom psacím stole a nemám přes ně závěs po babičce…“

     Zuřivě začal vrtět hlavou, až jsem měl strach, že mu v hlavě nějak jeblo.

     „To není skener, nějaký obyčejný skener, ale chronoskener! Slyšíš ten rozdíl? Skener a chronoskener!“

     „To víš, jsem jen blbej policajt z kriminálky dvojky, vím co je skener a chronoskener bude asi skener s nějakým časováním, ne?“ zkusil jsem hádat.

     „Časování, časování,“ téměř křičel, ale pak se polekal a ztišil hlas až do šepotu. „Karle, to je zvláštní druh televizoru, který dokáže přehrávat záznamy z minulosti!“

     Asi mu fakt ruplo v kebuli, pomyslel jsem si a říkám mu: „Ale, člověče, když máš flešku, dývko nebo jiné médium, tak to přehraje každý počítač, dneska už i televize.

     „Hele, ty kriminalisto,“ řekl povýšeně tónem, který u něj nesnáším, říkají ti něco jména Pellegrino Ernetti, Fermi, nebo Wehrner von Braun…?“

     „Tak ty dva první, tu Pelerínu a Ernu, neznám,“ přiznal jsem beze studu. „O von Braunovi a Fermim  jsem už něco zaslechl,“ prohlásil jsem v žertu.

     Zfialověl. „Pellegrino Ernetti, Pellegrino,“ zasípal. „Ale co můžu chtít od policajta, byť kriminalisty, co?“ otázal se s despektem a já bych přísahal, že to myslel vážně.

     „Tak proč jsi mě volal?“ otázal jsem se uraženě a naoko jsem dělal, že chci odejít.

     „Počkej, promiň,“ zažadonil. „Ten Ernetti byl takový renesanční duchovní. Odborník na hudbu a hudební historii, fyzik amatér a já nevím co všechno. Vědecky spolupracoval s páterem Gemellim, který mu prozradil, že při nahrávání nějaké hudby, uslyšel otcův vlastní hlas. Zesnulého. Naživo.“

     Upřel na mě vyzývavý pohled a mně bylo jasné, že domů dnes jen tak nepůjdu. Začalo mě to ale zajímat.

     „A dál?“

     „Dál…Ernettiho napadlo, že když kouká dalekohledem na souhvězdí, tak vidí, co?“

     Zas mě postavil do role žáčka. Rozhodl jsem se ale, že kůži neprodám lacino. „Co by viděl, souhvězdí, přeci!“

     „Jasně, že souhvězdí, ale jaké souhvězdí?“

     „Souhvězdí takové na jaké kouká!“

     „Jo, ale to je jaké…?“

     „Co já vím, Vodnáře, Arktura, mlhovinu Andromédy, prostě to, na které zrovna kouká.

     „A co když je to souhvězdí od nás třeba pár milionů světelných let, tak co?“ Jeho tón byl čím dál protivnější.

     „Svatýho Petra, vole.“ Řekl jsem to opovržlivě, abych ho naštval. Povedlo se. Zavrtěl hlavou, jako by měl před sebou propadajícího žáka praktické školy.

     „Vidíš něco, co k nám dolétlo za pár milionů světelných let, přičemž to souhvězdí už dneska může vypadat úplně jinak! Ale aby to k něčemu vedlo, prostě Ernettiho napadlo, že by mohl zachytit obrazy z minula, domníval se, že elektromagnetické vlnění uchovává otisky, skenuje je a on, že by je mohl přivolat. Vytvořil si vědecký tým s Enricem Fermim a von Braunem a oni to dokázali! Tedy prý. Na smrtelné posteli Ernetti přiznal některé podvody, ale tvrdil, že jejich přístroj, který nazval chronovizor, fungoval. A tak jsem se do toho pustil taky!“

    Zalapal jsem po dechu. „Nechceš mi tady tvrdit, že ti to funguje?“

     Usmál se. „Funguje, Kadle, funguje. Ještě to má mouchy, ale funguje. Hele…“ přitáhl si koženkové křeslo na kolečkách, hupsnul do něj a optal se: „Tak mi řekni, kdy a kde ses ženil!“

     „Tak to snad vím přesně, bylo to v roce 1989, 1. června, v 11 hod. na MěNV v Mostě.“

     Karel zadával moje údaje do počítače. Pak vše kontroloval, otočil se na mě a povídá: „Tak a teď ještě souřadnice podle GPS… zírej!“ Uhodil teatrálně na enter.

     Na obrazovce se začala tvořit žlutá mlha. Vystřídaly ji šikmé čáry, až se objevila síň plná lidí. Obraz nebyl úplně zřetelný, ale rozpoznal jsem oddávajícího a dvojici snoubenců se svědky. Strejda Franta byl nepřehlédnutelný jako já…obraz se začal chvět a žloutnout a hned na to zmizel.

     Chvíli jsem vyjeveně hleděl na obrazovku.

     „Má to ještě mouchy,“ omlouval se Karel. „Tvrdě na tom pracuji! A věř tomu, že to vyladím! Chybí mi sehnat samarium, abych mohl dodělat kvantový stabilizátor. Zkoušel jsem tam dát místo samaria práškové zlato, ale vidíš sám…možná by stačil i jiný lanthanoid. Pak taky musím sehnat nějaký inertní plyn…“

     Musel jsem se posadit. Hlavou mi proběhlo, co by tento aparát mohl způsobit. Žádný lump by nám neunikl…ale taky by se to dalo pěkně zneužít, blesklo mi hlavou a hned jsem pochopil, proč se Karel tak divně chová. Vyčetl to z mojí tváře.

     „No právě,“ řekl zničeně.

     „Tys to někomu vykvákal, viď, ty troubo!“

     Myslel jsem, že se sesype. S Karlem jsem vyrůstal v Mostě v jedné ulici a znali jsme se od školky, školy a až po gymplu se naše cesty rozdělily. Karel vystudoval matfyz a ještě chemárnu a mě po vojně policajti poslali na policejní akademii. Pak se naše cesty rozešly, ale ve stejný rok jsme se ženili. Karel se odstěhoval do nedalekých Teplic a já tam nakonec skončil taky. Obě naše rodiny se občas navštěvovaly, a když Naďa od Karla odešla, chodil jsem tu a tam za ním jen sám.

     Karel byl nesmírně hodný a laskavý člověk se srdcem na dlani. Ale taky neskutečně důvěřivý a věřil, že jsou všichni lidé jako on.

     Povzdechl jsem si. „No tak povídej!“

     Místo odpovědi se zvedl a odešel do šatny, chvíli tam rochal, aby se za chvíli vrátil s jakousi kartičkou. Podal mi ji a ruka se mu trochu třásla. „Znáš ho?“

     JUDr. Bruno Majer, export import. Taky tam bylo telefonní číslo a mail. Pěkný zmetek.

     „Odkud to máš?“

     Slíbil mi sponzorovat…“

     Ironicky jsem se ušklíbl. „Tak sponzorovat? Víš, kdo to je?“

     Čučel na mě přes ty svoje kulaté brejličky a čekal.

     „To je jeden z největších mafiánů v kraji,“ prohlásil jsem s důrazem na mafiánů.

     „Nemýlíš se?“ hlesnul.

     Zakroutil jsem očima. „Už pět let po něm paseme… pere špinavé peníze, tuneluje a vždycky nám nějak vyklouzne. Jako kdyby měl podplacené všechny, kdo něco znamenají.“ Viděl jsem, jak bledne a bylo mi ho náhle líto. „Jak jsi k němu přišel?“

     Lezlo to z něho víc, než neochotně. „Byl jsem na pivě a přisedl si ke mně. Byl hrozně milý, strašně ho zajímala moje práce…“

     „Byl tam sám?“ přerušil jsem ho nedůvěřivě.

     Rychle přikývl. Pak řekl: „No já vlastně nevím. Vedle u stolu seděli takoví dva hranolové, ale nevím, jestli k němu patřili. Nevšímali si nás, akorát když šel ten Majer čůrat, tak s ním ten jeden šel taky. Opakovaně. Ptal jsem se ho, ale se smíchem mi řekl, že se neznají, jen že mají stejně naprogramované chcaní.“

     „Řekls mu o chronoskeneru?“

     Nešťastně přikývl. „Dali jsme si vodku, pak zase…zmínil jsem se mu, že potřebuji nějaké lanthanoidy, nejlépe samarium. Řekl doslova – kein problém, máte ho mít! A pak mi ještě řekl, že mi celý projekt profinancuje. Víš, že na tom nejsem s prachama nic moc!“

     „No, to máš ne kein problém, ale moc velký problém,“ potěšil jsem ho.

     „Já za to nemůžu,“ málem brečel. „Byl jsem ožralej jak přístavní nosič!“

     „A proč jsi mi zavolal, abych přišel?“ zeptal jsem se. „Stalo se něco?“

     „Několikrát mi někdo volal. Nejdříve jsem slyšel jeho dech, ale neozval se. Pak ještě několikrát takový hodně drsný hlas mi vyhrožoval, že jestli to ještě někde řeknu, co dělám, oddělají mě!“

     Strachy se jako celý zmenšil.

     „Drsný hlas? A ráčkoval?“

     Přikývl.

     „Tak to byl Krupička. Majerova podržtaška. Hajzlík hajzlíků, který by za pětku prodal fotra!“

     „Co s tím uděláme?“ hlesnul.

     „My?“ podivil jsem se. „My nic, ale já udělám. Nechám tě pro začátek hlídat. Potom něco vymyslíme, třeba toho syčáka konečně uděláme!“

     Horlivě kýval a pak se málem rozbrečel. „Víš, v té hospodě jsem taky řekl, že jsem se dostal obrazem na to poslední přepadení ochranky, co vezla peníze ze sklárny. A smál jsem se, že tam byl jeden hodně podobný jemu, tomu Majerovi.“

     „Hm, to je průser,“ lekl jsem se. Pak mě napadlo. „Karle, máš od té mašiny nějakou dokumentaci?“

     „Mám, ale promiň, zatím to nikomu nemůžu říct. Ani tobě!“

     „No dobře, tak mi napiš na papírek, co chceš nakoupit. Udělám ti nějakou zásobu. Ty za to nebudeš vycházet ven, bude ti hlídat náš člověk a taky nebudeš brát telefon. Jen když budu volat já! Rozuměls tomu dobře?“

     S úlevou přikyvoval.

     Pak jsem si ještě vzpomněl: „A jaké má ta mašina zabezpečení?“

     Ožil. Hrdě se na mě podíval. „To nedokáže nikdo jiný, než já! A kdyby se toho někdo chtěl zmocnit, spustím, a to můžu i na dálku, plazmový program a všechno do mrtě vyhoří. Zbude jen monitor a GPS. A ty jsou každému k hovnu.“

     Bylo vidět, jak si vychutnává svoji genialitu, byť jen přede mnou. Což o to, geniální kluk to sice byl, ale v tuto chvíli mohl spustit parádně velký šrumec přesahující hranice možného. Kdyby to dostal do rukou, nedejbože, nějaký parchant, mohl by zakrátko nadělat více škody, než nějaký Hitler s Pol Potem dohromady.

     „A zamykej se!“ To už jsem odcházel s papírkem požadavků nákupu a cestou jsem volal kolegům, aby poslali ostrahu.

     Druhý den svolával policejní ředitel poradu do Ústí nad Labem. Vůbec se mi nechtělo. Měl jsem plnou hlavu toho Karlova přístroje. Sám jsem nevěděl, jak s tím naložit. Ta informace přesahovala rámec mých kompetencí, ta mířila do nejvyšších míst. Komu to mám říct, kdy? To byla otázka. Klukům jsem řekl, že Karel vyvíjí zabezpečovací zařízení pro banky s drahými komponenty a že grázlové by to hrozně rádi dostali do rukou. To druhé bylo ostatně pravda.

     Domluvil jsem se u nás, že se omluvím a místo mě pojede můj zástupeckej. Řekl jsem si, že ještě navštívím Karla a zkusíme vymyslet, jak by se dalo sehnat samarium.

     Když jsme u něj pili kávu, napadlo mi, zda bychom se nemohli podívat, co dělá náš pan doktor Majer.

     „Zkus hotel Majer v Dubí,“ přikázal jsem Karlovi a za chvíli jsme sledovali žlutou obrazovku a na ní nějakou místnost vypadající jako salónek. Seděl v něm náš mafián a ještě, než se obraz rozskákal a rozplynul v žluť, bezpečně jsem vedle něj, hovícího si v křesle, poznal svého kolegu, šéfa jiného odboru.

     Hvízdl jsem. „Karle, pusť mi to ještě jednou!“

     Karel přikývl a zadával souřadnice. Obrazovka začala žloutnout, ale najednou prskla a ztmavla. Karel nervózně zkoušel ladit, pak přístroj vypnul a znovu zapnul. Někde něco zahaprovalo.

     „Až to opravíš, dej mi vědět!“

     Dva tři dny se Karel neozýval. Kluci ze sledky nehlásili nic podezřelého a tak jsem byl v klidu i když mě občas napadlo, že bych se u něj měl tu a tam objevit.

     Pak nás svolal okresní šéf. Dostal echo od informátora, že se chystá přepadení vozu bezpečnostní agentury, která poveze z Bíliny větší, blíže neurčenou, sumu. Protože tam nebyl onen důstojník, kterého jsem rozpoznal u Majera, řekl jsem, že jsou už dneska přístroje, kterým lze zpětně monitorovat celou akci. Kolega, co dělá mordy, řekl posměšně: „Jistě, jsou to kamery!“

     Všichni se chechtali, ale starej nařídil, aby za největšího utajení připravili zásah. Zařídili jsme proto potřebné a kdo měl nohy, čekal na jistý úlovek.

     V den hlášeného přepadu vůz bezpečnostní agentury odejel z Bíliny s penězi, projel bez zvláštních příhod místem údajného přepadení a pokračoval dál. Za ním jel velký černý chevrolet a kluci od dopravky ho zastavili. Byl jsem u nich a za tmavými skly jsem viděl obrysy nějakého chlápka. Otevřel jsem dveře a tam na zadním sedadle seděl rozvalený JUDr. Bruno Majer. Smál se mi provokativně do ksichtu a tak jsem ho aspoň legitimoval.

     Když chevrolet odjel, dostali jsme zprávu o přepadení v ulici…ale tam přeci bydlí Karel! Okamžitě mi to došlo.

     „Idiote, kreténe, debile, takhle jim to sežrat,“ spílal jsem si cestou nahlas, když jsem uháněl ke Karlovu bydlišti. Chvilku mi trvalo, než jsem se od místa údajného přepadení dostal do Teplic a projel jimi do místa Karlova bydliště. Cestou jsem porušil snad všechny možné dopravní předpisy.

     Před domem, kde Karel bydlel, stálo auto hlídky a sanitka. Jeden policista natahoval před vchod domu pásku a před barákem se začali zastavovat zvědavci.

     Mladý nadstrážmistr s páskou v ruce mi zasalutoval a pustil dovnitř. Vyběhl jsem do nejvyššího patra, kde měl Karel byt a vpadl dovnitř. Stál tam, s bezradným výrazem uniformovaný hlídkař, a sledoval, jak se doktor vztyčuje od ležícího Karla, který ve zkroucené ruce v kalužce krve, držel jakýsi ovladač.

     Doktor zavrtěl hlavou. „Pošlu vám pro něj havrany,“ řekl spokojeně, jakoby právě neohledal mrtvolu. „Papíry vám napíšu u vás. Vstřel do čela a do srdce. Byl mrtvý okamžitě. Sebevražda vyloučena.“ Pokrčil rameny.

     Ještě, než se rozloučil, přiběhli další kluci od nás a začali s tím běžným kolotočem, jenž se roztočí, když někdo někoho zabije.

     V bytě byl cítit zápach po hoření elektrického spotřebiče. Taky jo. Chronoskener. Bylo vidět, že se někdo přístroj snažil vyrvat, byl zvenčí mechanicky poškozen, ale hlavně z něj vycházel ten zápach.

     Karel ho stačil zničit. Stroj měl samodestrukci, jak dříve Karel vyprávěl. Teď jsem viděl, že ji spustil tím ovladačem…

     Jako ve snách jsem odešel z baráku a autem odjel domů. Vzal jsem si dva dni dovolené, abych si vyčistil hlavu.

     Když jsem přišel do práce, na základnu, jak jsme říkali, všichni po mně divně koukali a kolegové přede mnou utíkali do jiných kanceláří. Když jsem si ve své sedl, zazvonil telefon a volal mě k sobě nejvyšší šéf.

     Bylo mi divné, že mi při příchodu do jeho kanceláře nepodal ruku, což dělal vždycky a všude, když jsme se potkali, třeba pětkrát za den podával a třásl rukou. Z legrace jsme ho proto překřtili na Potřásače.

     Na stole měl velkou žlutou obálku. Vytáhl z ní několik fotek a hodil je na stůl přede mě, kde jsem stál. „Co jim říkáš?“ zeptal se výhružně.

     Zvědavě jsem je zvedl a zadíval se na ně. Vmžiku mě polilo horko a zatmělo se mi před očima. Na fotkách jsem byl já, jak při posledním humbuku s převozem peněz se nakláním do chevroletu a beru od Bruna Majera nikoliv jeho občanku, ale pořádný balík pětitisícovek.

     Šéf mi bedlivě pozoroval.

     „Fotomontáž!“ vyhodnotil jsem okamžitě.

     „Bylo to v laborce a tam fotomontáž nepotvrdili. Je mi líto!“

     Byl jsem najednou tak rozhozen, že jsem nebyl schopen souvisle myslet. Jako ve snách jsem slyšel zdálky komisní hlas mého nadřízeného: „Pane majore, s okamžitou platností vás stavím mimo službu až do vyřešení celého případu. Odevzdejte zbraň a služební odznak…!“

     Když přišla žena domů, už jsem měl dopitu půlku láhve parádní whisky Lagavulin, kterou jsem si koupil v Londýně a kterou jsem si schovával na nějakou slavnostní příležitost. Nebyl jsem choti souvisle říct, co se mi přihodilo.

     Další dny jsem byl jako v nějakém špatném filmu. Žena se však zachovala velmi pragmaticky. Sehnala mi právnické eso, doktora Luňáka a já s jeho pomocí snad uřežu ty chapadla, která jsou ovinuta už i v naší základně.

     Dnes ráno zvonil mobil. Ozval se agresivní ráčkující hlas a bez okolků mi nabídl práci na vedoucí pozici u nich ve firmě. Stál jsem na prahu hodně nerovného a asi dlouhého boje. Až budu mít čistější hlavu, pokusím se vydedukovat, a hlavně najít, kde Karel schoval plány chronoskeneru.

Pak se uvidí!