Jiří Kimla a jeho úvahy - Hovno

11. 04 2015

    Jiří Kimla, autor poesie, povídek a člověk s nadhledem dnes přináší

HOVNO

 

Boris Borisovič Borisov pozorně proti světlu prozkoumal obsah velkého stakanu. Vypadalo to jako vodka a taky to byla. Nic znepokojivého.

     Kýchnul jsem.

     „Zdrav buď,  bojarin!“ Boris se zaklonil dozadu a vylil kořalku do hrdla.

     „Áaaaaa,“ nahlas vydechl, položil stakan a hřbetem ruky utřel odulá ústa. Spokojeně se na mě zadíval.

     „Teď ti něco povím, Josef,“ začal a v malých očkách mu zajiskřilo. „Musíš mi ale věřit!“

     Nebyl důvod mu nevěřit. Borisyč byl důvěryhodný. Měl, dle ruské justice,  čistý trestní rejstřík, půjčovnu loděk u vysychajícího Azovského moře a několik hektarů pozemků v Kazachstánu, v Semipalatinsku, které si, asi napořád, vypůjčila ruská armáda a kde odpaluje nějaké velké bomby. Borisyč byl zkrátka třída.

     „Víš, co je to ťjurma?“ Aniž čekal na odpověď,  vysvětlil, že to je po jejich věznice. „A věznice, kamaráde, věznice u nás, to není nějaký zaopatřovací ústav jako u vás, tam je to pěkně hustý,“ řekl spokojeně, jako by mu arest patřil.

     „Tys tam byl?“

     „Ale samozřejmě!“

     Otazník pověšený mezi nás dva začal Borisyč okamžitě kácet. „No byl, ale jako obchodní partner, holoubku, vozili jsme do ťjurmy chleba! Neboj se, neseděl jsem,“ dodal hned, aby byl pořád důvěryhodný.

     Věřil jsem mu. Půjčovna loděk u vyschlého moře a pozemky na jaderné střelnici, to je, hergot, nějaká váha.

     „V té naší ťjurmě je to tak, že jsou tam vězni a dozorci!“

     „To ale je…“

     „Počkej,“ přerušil mě Boris a jeho vaky pod očima se zhouply. „Nech mě vyprávět. To, co ti řeknu, se doopravdy stalo!“

     Nalil jsem si taky plný stakan. Boris už nalito měl. Ťukl si se mnou a kořalky se vydaly správnými řečišti. Prázdnou sklínkou klepl o stůl, jako by si vyžadoval ticho a pozornost. Nebylo třeba. Čekal jsem na historku, kterými mě krmil při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Tak si znovu utřel ústa a jeho malá očka opět začala jiskřit.

     „Nu,  je to tam opravdu hustý. Mezi vězni je přísná hierarchie. Ten nejvyšší má veškerá privilegia.  Nosí mu nejlepší jídla a má ty výhody, které jen basa může poskytnout. Pak je nižší skupina. Ta slouží jen nejvyššímu, ale nechá si sloužit od nižší skupiny. Nižší skupina je nadřazena té nejnižší. A to jsou vůbec chudáci! Zatímco má nejvyšší všechny výhody a vybrané jídlo, ti další musí počkat, až se nají, aby mohli jíst oni. Ti ještě nižší, s chudšími příděly,  jdou jíst potom a ta poslední vrstva čeká, až se všichni najedí a co po nich zbude. Jsou nic, můžou je mlátit, můžou je i zabít. Jsou hovno. Oni ale hlavně musejí ostatním sloužit…“

     Nadechl se a zadíval se na mě. „Víš ty, co to je za život?“

     „Hm,“ připustil jsem neurčitě.

     „Víš prd,“ triumfoval.

     Provinile jsem mlčel a nevěděl jsem, jak se omluvit, že nevím, jaký je život v ruském arestu. Boris se ale nenechal vyvést z konceptu a pokračoval.

     „V tom kriminálu, o kterém mluvím, byl nejvyšším Slava Ivanov, po otci Nikolajevič. Byl tam dlouho a poněkolikáté,  jak se říká, recidivista. Měl respekt u vězňů i dozorců a on toho náležitě využíval. Byl dost krutý a všichni se ho báli. A tomu Slavovi končil trest. Po několika letech vězení opět svoboda. Kdo nezažil, neuvěří,“ dodal vášnivě a když jsem se na něj pozorně zadíval, zarazil se. Zavrtěl rychle hlavou: „No já taky nezažil, neboj se, jen mi vyprávěli! Viděl jsi přeci můj trestní rejstřík, ne?“

     Pokrčil jsem rameny.

     „Tak viděl, nebo ne?“ Litr vodky v útrobách Borise činil mého společníka útočnějším.

     Jsem nekonfliktní člověk a jak jsem se kdysi doslechl, mám přezdívku dobroblb. Co mi tedy jiného zbývalo, než souhlasit. „Viděl, Borisyči, viděl,“ přitakal jsem a čekal na pokračování.

     „Tak jo,“ souhlasil očněpytlíkový Boris a chtěl vyprávět. Kýchnul jsem. „Zdrav buď, bojarin,“ okamžitě reagoval. Vzal láhev a dolil oba stakany úplně po okraj. Bradou ukázal na můj a zase jsme si přiťukli. „Na zdarovje, kamaráde.“ Nečekal, co si o tom myslím, a svoji trávicí soustavu zatížil další koňskou dávkou.

     Abych se vůbec dočkal pointy, vybídl jsem ho, aby mi konečně historku dořekl.

     „Tak tedy, Slava měl jít domů. Náčelník věznice ho zavolal a slavnostně mu předal papíry o propuštění. Byla to taková malá slavnost a náčelník vyjádřil,  i když to  neznělo  vůbec upřímně,  přesvědčení, že Slava si najde brzy nějakou práci a do věznice již nikdy nevkročí. Slava všem děkoval a na svou duši přísahal, že do věznice se nikdy nevrátí. Nejvíc se to líbilo těm, kterým Slava ubližoval, které šikanoval a kteří mu přáli pomstu….“

     „ Bylo slunečné odpoledne, když Slava opustil brány ťjurmy. Celým pórem nasával…“

     „Všemi póry,“ opravil jsem ho.

     „No jo,“ připustil otráveně a dále rozvíjel příběh : „Bylo hezky,  a tak vychutnával krásný den. Šel nazdařbůh a jak se tak vzdaloval od kriminálu, přemýšlel, kam vlastně půjde. Napadlo ho, byla totiž středa, že zajde na tržnici. Pár rublíků v kapse měl. A taky žízeň. Předpokládal,  co tržnici viděl naposled, že se vůbec nezměnila.

     Předpokládal správně. Nezměnila. Zkušeným okem přelétl tržiště a automaticky ho to táhlo tam, kde byl největší chumel. Trhovci nabízeli své zboží, lamentovali, smlouvali s kupujícími a peníze se zbožím měnily majitele. Statný rybář ukazoval na vylovené ryby, jejichž stav se ve vysychajícím Azovském moři rapidně snižuje. Ryby to byly pěkné, čerstvé,  a tak rybář neměl nouzi o zájemce. Hrozen lidí očima okukoval stříbrné macky a někdo i potěžkával. Suchá babka čtvrtého věku s velkou taškou na zip se drala k pultu. Jejímu tlaku neustáli ani daleko mladší a kruh se pomalu rozevřel. Babka opatrně položila tašku na zem a jala se vybírat ryby.

     Zkušený Slava se obezřetně rozhlédl, vyhodnotil situaci a přisunul se k tašce vědmy. Bába začala naříkat, že je chudá a mámila na rybářovi slevu. Rybář se ale nechtěl dát,  a tak vznikla prudká slovní přestřelka, která zaujala ostatní v chumlu. Někteří nahlas fandili,  jiní se pochechtávali, někdo zase radil. Tu rybáři, tu babce.

     Situace pro chmatáka, jakým byl Slava, jedinečná. Slava vytáhl z kapsy obrovský kapesník a nahlas smrkal. Trochu pokrčil kolena a druhou ruku nenápadně sunul k tašce. Když kapesník strkal nazpět do kapsy, tašku už držel a jal se spěšně vzdalovat. Jaký krásný den a taková smůla…“

     Podivil jsem se. „Smůla? Proč smůla, když byl tak pěkný den?“

     Boris zakroutil očima a zvedl se.

     „Kam jdeš?“ Překvapilo mě, že už nechce povídat.

     „V tualjet,  potřebuju už čůrat. A ty vyndej z ledničky další vodku. Došla nám,“ pravil káravě a mě zase přepadl ten pocit, že za to můžu zase jenom já.

     Než se vrátil,  byla láhev na stole a stakany nality. Pohlédl na ně, zavrtěl hlavou, otevřel láhev a obě skleničky dolil až po okraj. „Tak se musí,“ prohlásil pevně a já přikývl. Byl v tom zřejmě nějaký čert, protože když vzal stakan, kýchnul jsem.

     „Zdrav buď, bojarin,“ konstatoval spokojeně a jedním vhodem nalil vodku do svého fyzického nitra.

     „Tak,  kde jsem skončil, bojarin?“

     „Jak sebral tu tašku…“

     „No jo, jak říkám, byla to smůla. Jen se vyplížil z chumlu těl a mínil utéct, narazil na esenbáka.“

     „Policajta, ty truhlíku, esenbáci byli za komunistů, teď máme policajty!“

     „ A já vím,“ tvářil se,  jako bych ho přerušoval v úmyslu rozhodit jeho vyprávěčskou zdatnost. „U nás byla za komunistů milicija, u vás esenbáci a teď ho chytil policajt. Tak jaký rozdíl, co?“

     Nevěděl jsem a s krčením ramen jsem mlčky zvedl ruce. Považoval to za dostatečnou omluvu.

     „Chytil ho policajt. A hned, copak to tady máme, vaše blahorodí, copak si to neseme? Slava se kroutil, vymlouval, snažil se utéct, ale policajt si ho přicvakl želízky k sobě.  A začal si razit i se Slavou cestu k pultu. To víš, u nás je policajt a razítko pořád velká autorita,  a tak se lidi rozestupovali a strážce zákona i se Slavou se dostali k pultu. Majitelka tašky, neznámá babka, byla fuč. A nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, nikdo se k tašce nehlásil, prostě nic.

     Slava toho hned využil a zanaříkal, že nic neudělal, ať ho pustí. Tak čí je ta taška, chtěl vědět policajt. Kde jsi k ní tedy přišel. Slava se snažil policistu přesvědčit, že neví, jak se mu ocitla v ruce. Všechno marné. Policajt odvedl Slavu na stanici.“

     Zesmutněl jsem za Slavu. „To byl tedy opravdu pech. Narazit hned na policajta… A co bylo v té tašce?“ vyzvídal jsem a chtěl na Borisovi pokračování. Jako vždy mě do svého vyprávění vtáhl.

     „Počkej, počkej,“ nenechal se uprosit Boris. „To budeš čumět, až ti to řeknu, to se tedy podivíš!“

     „Tak povídej!“ Byl jsem už vážně zvědavý, co v té tašce nakonec bylo.

     „To víš, na policejní stanici.“ Boris se vědoucně zatvářil a udělal dramatickou pauzu. „Na policejní stanici všichni Slavu znali. Jak jsem řekl, byl to recidivista. Známá firma. Mil… totiž policajti měli radost, že chytili ptáčka, který jen před pár minutami vyletěl z takřka rodného hnízda věznice.“

     S nelíčeným zájmem jsem si ho prohlédl. „Ty bys mohl z fleku psát básně,  nebo tak něco,“ mínil jsem a myslel jsem to doopravdy.

     „Hm, nechci se vytahovat, ale nejsi první, kdo mi to říká,“ pochlubil se a moje pochvala byla odměněna vrchovatým stakanem vodky. Ani nebudu říkat, že jsem zase kýchl a že Boris opět přidal svoje přáníčko. Po napití už mému kolegovi žhnuly oči. „Bljať,“ prohlásil a pokračoval.

     „Na stanici se radovali,  že ho znovu zavřou za krádež. A co jsi to vlastně ukrad, ty lotře? Však se hned podíváme! Pokynul pochůzkáři, aby tašku otevřel. Policajt ochotně chytil za zip a tašku trhnutím  zipu otevřel. V tu chvíli se po stanici rozlil nepředstavitelný puch. Jako kdyby naráz prasklo tisíc smradlavých vajíček…“

     „Pukavců,“ napověděl jsem.

     Podíval se na mě těmi svými baterkami a vypadal naštvaně.

     „Jestli mi do toho budeš kecat, tak si to dopovíš sám!“

     Chlácholil jsem ho. Teď už jsem byl doopravdy zvědavý, co v té tašce nakonec bylo. „Tak jo, už budu tak zticha, že sfinga se  bude ode mne učit mlčet.“

     Nedůvěřivě se na mě podíval a bylo vidět, že přemýšlí,  jestli jsem nezapomněl za sfingu připojit s.r.o. Pak se znovu rozhovořil.

     „Co pukavci, to je slabý výraz, bylo to horší,“ dodal tragicky a pak se znovu rozhovořil: „Hrůza. Náčelník se na Slavu podezíravě podíval a zvýšeným hlasem se zeptal: Co je v té tašce? Slava samozřejmě nevěděl, a tak jen pokrčil rameny. Puch sílil. Náčelník poručil pochůzkáři, aby obsah tašky vyndal na stůl. Pochůzkář štítivě sáhl do tašky a s odporem vytáhl novinový balíček. Položil ho na stůl. Smrad všechny omračoval. Kurva, neudržel se náčelník, já tě snad zabiju, ty gaunere.

     Otevři to, kruci, zařval náčelník na pochůzkáře. Zvedl se a běžel k oknu, které šlo špatně otevřít. Pochůzkář s hnusem rozbalil novinový balíček.

     Hovno. V balíčku bylo zabalené hovno a to pořádné. Někdo si s ním musel dát zvlášť práci!

     Slava zajásal. Je to hovno,  je to hovno, hurá! Musíte mě pustit. Ukrást hovno není krádež, musíte mě pustit, radoval se Sláva huhňavým hlasem změněným stlačením obou nosních dírek. Náčelníkovi se podařilo konečně otevřít okno. Hluboce vdechl venkovní vzduch a otočil se do místnosti. Dostal úder smradem. Vyvalil oči a znejistěl. Ukrást hovno není asi krádež. Bude muset lotra pustit. Posmutněl.

    Tak co, náčelníku. Pustíte mě, ne? Slava vstává. Tak to ne, holoubku. Jen hezky seď! Nejdřív nám podepíšeš, že jsi ukradl tašku a pak tě třeba pustíme.

    Ne ne ne, měl jasno Slava, ukrást hovno není krádež,  já znám svoje práva!

     Krádež je krádež,  i když ukradneš jen hovno. Když nepodepíšeš, zavřeme tě!

     Chachacha, jak mě chcete zavřít, když ukrást hovno není krádež. A nepodepíšu.

     A tak se tam ti dva dohadovali a hovna lítala zhoustlým vzduchem. Nakonec náčelníka přeci jen něco napadlo. Tak ty nám to nepodepíšeš?

     Ne, nepodepíšu!

     Tvoje poslední slovo?

     Moje poslední slovo!

     Náčelník se sladce usmál. No dobře, nepodepisuj. Zavřeme tě za krádež tašky!

     Za tašku, jo? Slava byl naoko udivený.

     Nu, za tašku! Dostaneš jen pár týdnů, nebudeš tam dlouho. Ale půjde s tebou historka, žes ukradl v té tašce hovno.“ Boris se na mě zadíval a chvíli vychutnával. Podivil jsem se, proč se tak zděsil, když by na něj prozradili, co vlastně ukrad.

     „Je vidět, že neznáš naše kriminály. On, nejvyšší, a ukradne hovno. To, co by neudělal nikdo z vážených a ostřílených vězeňským matadorů. Pro Slavu by to znamenalo naprostou ztrátu úcty a především postavení. Spadl by mezi nejnižší kastu vězňů a buď si jistý, že v kriminálu běhalo hodně těch, kteří by si to se Slavou za minulé postavení rádi vyřídili!“

     „Tě bůh,“ řekl jsem, „ono ukrást hovno je vlastně docela rachot, co?“

     Boris přikyvoval a sahal pro stakany. „Počkej, Borisyči, proč ta bába měla vlastně v tašce to hovno?“

     Společník se stakanem v ruce se zamyslel. „Víš, to nikdo neví. Nenašli babku, nenašli důvod.“

     „A Slava, co ten?“

     „Slava? Na stanici musel hovno zabalit a dát zpátky do tašky. Pak s ním pochůzkář odešel na tržnici a Slava tam nepozorovaně tašku odložil.“

     „Tak si to hovno nakonec ukradl někdo jiný!“ zajásal jsem.

     Boris se napil beze mě. „No, představ si, že tašku našel večer druhý pochůzkář, který měl službu potom a o obsahu nevěděl. Přinesl tašku s hovnem na služebnu…,  už bylo v tašce jen tak, bez novin!“