Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - DUBNOVÝ SNÍH

2. 04 2015

  Proč bychom si měli dělat Apríla z lidí jenom my? Proč by si z nás nemělo dělat Apríla i dubnové počasí? Takže v domnění, že se mi výrazně zhoršil zrak, že mám určitě šedý zákal, bílou nemoc nebo něco takového jsem se dívala na zimní zahradu a říkala jsem si, že si mi to fakt zdá. To není možné, proč prvního, ale i druhého napadlo tolik sněhu?

 

 

 

 

  Pak jsem si sedla, zapálila cigaretu, lokala pomalu kafíčko a přemýšlela jsem, jak jsem v dubnu v Řecku skočila do moře. Na břehu seděli výletníci, řečtí obyvatelé v péřových vestách, někteří v bundách, já přilítla na kole a rovnou po hlavě jsem do něho skočila. Venku bylo takových 28 stupňů. Zmrzla mi hlava. Vyplavala jsem a půlka lidí, která mě sledovala z plážové restaurace, volala a mávala, chtěli volat sanitku a druhá polovina, která mě znala, je uklidňovala, že jsem prostě „ta Češka,“ která tam vozí turisty a děti.

  No nic, vraťme se k Aprílu. Samozřejmě, že jsem na FB hodila, že budu 1. 4. 2015 vystupovat ve 20.00 hodin v Hydeparku na ČT ohledně tématu alergie a astma, protože právě nyní začíná nejhorší období pro lidi, kteří trpí těmito chorobami. Až na dva pány, jeden psal, že má vystupovat ředitel Národního muzea, druhý, že je to asi Apríl, mi na to skočili všichni. Dávali dotazy, já poctivě odpovídala a psala jsem, že mám trému. Kdyby mě znali, tak by věděli, že nemám trému, ani kdybych vystupovala v O2 aréně, protože jsem se jí musela zbavit. Co já zažila přednášek a situací s mikrofonem v ruce a s kamerami přede mnou či živé rozhovory v rozhlase, to bych ani nespočítala.

  Totálně nejlepší aprílový fór jsem udělala svému řeckému zaměstnanci, když jsem ho v půl druhé v noci budila, že čekám na letišti, ať mi přistaví auto a jde mi pomoc s kufrem. Spal. Byl ospalý a říkal, že nic neví.

   „Jak nic nevíš, Lucka Ti nevolala, máš tady čekat,“ ječela jsem do telefonu, tak, jako kdybych měla opravdový vztek.

  „No jo, nekřič. Za dvě hoďky jsem tam, to vydržíš. A promiň,“ odpověděl uspěchaně.

  Určitě jsem si zapálila cigárko a dívala jsem se na hodinky. Za půl hodiny mu volám znovu.

  „No jo, jsem už v Agie, za hodinu a půl jsem u Tebe, počkej,“ říkal.

  „A proč jsi v noci v Agii?“ zeptala jsem se.

  Začal mi vysvětlovat, že to rychleji nestíhá z horské vesnice, kde jsou samé serpentýny, že  to je normální čas.

  „No jo, to máš pravdu. Vrať se, protože je dnes prvního dubna, prostě Apríl,“ vybuchla jsem smíchy.

  To, co následovalo, nebudu psát, ale nadával slušně a kultivovaně, a pak řekl, že věděl, že jsem prostě praštěná.

 

P. S.

  A proto může být i počasí praštěné. A navíc mám regulérně zmrzlý mozek, kdy jsem skočila na Apríla do moře.