Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - JE MI ZIMA

26. 04 2015

  Jsem po dlouhé době, tj. od podzimu loňského roku do teď, konečně v mém milovaném Řecku. Opravuji dům, lítám po schodech nahoru dolů. Rozbila se mi pračka, vypadly pojistky. Nic, všechno si skoro umím udělat sama. Pračku odsunuji a volám, aby mi přivezli konečně novou, už vloni třískala a teď mě bouchla. Přijíždí Řek, zapojuje pračku a já se dívám na ten šílený bordel, který se skládá z pavučin, asi myších hovínek a na kamenných schodech se povalují zase hovínka netopýrů. Je mi to jedno, hlavně, že vidím z verandy moře, cítím ten čistý vzduch a opět se divím, že není v domě prach.

 

 

  Vloni jsem odjížděla narychlo. Uklízečka slíbila, že to dodělá, že mi vypere prádlo, že bude větrat. Neudělala nic, šla jsem se strachem podívat do dolního bytu a do apartmánů s pocitem, že na mě nutně musí spadnout zeď, která je nasáklá solí z moře. Nebyla nasáklá, přestože se nevětralo. Udělala jsem si kávu a sedla jsem si na verandu, kam jsem si odtáhla svůj proutěný gauč, na kterém spím venku. Sedla jsem si na povlečení, které tam bylo takto z loňského roku. Bylo mi to jedno, byla jsem na své verandě, poslouchala vlny, dýchala jsem čistý vzduch a dívala se na kvetoucí olivy, aniž bych si uvědomila, jak jsem na ně alergická.

   Moře bylo klidné, měla jsem chuť si obléknout plavky a udělat svůj uvítací proces, potopit se, poděkovat bohu, mamince, všem, ponořit se mezi ryby, kterým tak rozumím, protože si plavou zrovna tak, jako já. Mají řád, tak jako moje plavající myšlenky. Nevadí, že tomu řádu nikdo nerozumí. Zapaluji si cigaretu a jdu dolů k pláži, jdu do restaurace, abych ochutnala řeckou zeleninu, ryby, které voní po slunci a moři. Abych si to prostě užila.

   Je zima, moře je každý den klidné, ale venku vane studený vítr. Nepotápím se, nejdu plavat. Konečně dnes vylezlo sluníčko a já usnula únavou, protože jsem celý den tahala nábytek, prala jsem, lítala jsem po schodech.

 

P. S.

  I kdyby se zítra strhl ledový vítr, tak já jdu plavat.