Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Jo, budu mít úctu k mužům

4. 02 2015

www.inadhled.cz  Nebudu vůbec dělat chytrou. Co chytrou? Vůbec nebudu mluvit, ale vůbec. Slibuji, že ho budu obdivovat, hodím i obdivný pohled, řeknu něco v tom smyslu, že je úžasný. Budu hlavně mlčet, nebudu se zapojovat do hovoru, protože to je konec, to zase bude konec. Nebudu říkat, když dotyčný otevře ústa, že vím, že mám krásné, oči, pusu a to neskutečné poprsí. Vždy to říkám, rozčiluje mě ta pomalost. Budu pomalá, budu za úplnou pipku.

  Vcházím do kavárny, kde sedí navoněný muž, které mi už několik měsíců vyká a já mu ne a ne nabídnout tykání. To vykání mě baví, vypadá to aristokraticky.

  „Přišla jste samozřejmě o deset minuté déle,“ řekl naprosto vážně a docela naštvaně potencionální milenec. Díval se přitom na drahé hodinky.

  „Ach, já se omlouvám, promiňte mi to, ujela mi tramvaj,“ lhala jsem neskutečně, protože v tramvaji jsem seděla jako studentka, což je trochu dávno.

  „Proč si ze mě děláte legraci? Proč mi lžete, že jste jela tramvají, když máte támhle auto,“ hodil hlavou a očima směrem k mému autu.

  „Jéžiši, aha, já jsem z Vás tak nervózní, že jsem se spletla. Ta tramvaj mi ujela včera,“ lhala jsem v klidu dál, kukadla dokořán otevřené a v nich žádný výsměch. Zatím jsem se držela.

  „Dobře,“ řekl blahosklonně nápadník.

  „Dnes vám to neobyčejně sluší, takže předpokládám, že jste se kvůli mně snažila,“ dodal jako debil.

  „Copak mně, ale jak vám to sluší, nemohu uvěřit, že některý muž je tak vkusný, jako vy,“ odpověděla jsem se sklopeným zrakem a skousnutým jazykem.

  „Děláte si ze mě srandu, že jo? Jako obvykle. Ta vaše neúnosná asertivita, ty vaše legrácky, to je moc. Chtěl jsem, uvažoval jsem, že byste mohla být mojí partnerkou, ale…..,“ nedopověděl.

  Začala jsem se dávit citrónkem a kouskem máty, jak jsem se snažila zadržet hurónský smích.

  Ukázala jsem rukou, aby mě bouchl do zad, což on milerád udělal. Dal mi takovou ránu, že jsem skoro vyplivla i nakousnutý jazyk. Citrónek se válel na stole a rozžvýkaná máta vypadala jako kousek koky.

  „Proč mě tak tlučete, já myslela, že jste jemný a citlivý člověk?“ pokračovala jsem ve své hře dál.

  Mávl velkoryse rukou tak, abych si opět všimla značky hodinek.

  „Co to máte za hodinky, nemám brýle, tak já na tu značku nevidím. Podobné mám doma na sportování, stály 20 Eur. Vypadají stejně,“ řekla jsem nevinně a nedovolila jsem se napít.

  „No dovolte…,“ chtěl něco říct.

  „Ne, ne, já jsem v tomto ohledu primitivní Řekyně, já vám vůbec nic ještě nedovolím, byť jste mužem mých snů. Jste velkorysý, máte stejné hodiny, nažehlené kalhoty, vyleštěné boty a mozek,“ nadechla jsem se.

  Protějšek seděl v očekávání, co řeknu, jak ho ještě zhodnotím.

  Napila jsem se a najednou jsem vyprskla. Kus perlivé vody a opět kousek máty mu přistál na saku.

  „A máte také velkou sílu, ta rána byla super, jdu na kapačku,“ řekla jsem a vstala jsem.

  Zůstal sedět a nepodal mi ani kabát. Vrátila jsem se a nechala jsem na stole sto korun.

  „To bude za tu vodu stačit, že jo?“

 Jeho vztek mu vykukoval ze všech otvorů. Nechtěla jsem čekat, co to může udělat, znamenat, co všechno těmi otvory vyplodí.

  „Mějte se fajn,“ usmála jsem se a odkráčela jako anglická královna.

  P. S.

  Nic, nebudu se přetvařovat, když jsem svá, pak je méně průšvihů.  

Katerina Kaltsogianni