Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Kohout, aneb já tě porodila

11. 01 2015

  Bylo mi pět let a já jsem měla černý kašel. Tehdy na tuto nemoc zemřelo ještě dost dětí. Bydleli jsme jako emigranti ve dvou půdních komorách, které nám přidělil Červený kříž. Otec seděl u stolu, byl velmi smutný a hlavu držel v dlaních. Byl nešťastný z mojí nemoci a z naší chudoby.

  Jdu hrát karty o peníze, musím té svojí holce pomoct, něco určitě vyhraju,“ řekl mamce a odešel mužně do hospody. Za nějakou chvíli se vrátil a držel v ruce bílého kohouta a ještě měl padesát korun. Opravdu vyhrál v kartách a já jsem si s bílým kohoutem chtěla hrát. Rodiče se objímali a mamka brečela.  Myslím si, že táta také. Pak vzali nůž a jedním řezem uřízli kohoutovi hlavu do jediného umyvadla, které bylo v komoře.

  Uvařili polévku a tu jsem mohla jíst jenom já. Toto je určitě první velký moment, který mne ovlivnil na celý život. Vracel se mi velmi často, i nyní v této době si na tento smutný příběh se šťastným koncem vzpomenu. Nevím, zda to bylo tou tátovou vůli, matčinou láskou ke mně či zda tím, že jsem jako malá holka chtěla, aby se o mne nebáli, že „trochu kašlu“, že to nic není. Poctivě jsem jedla polévku a chodila s tátou na procházky. Poctivě jsem toužila být zdravá. A byla jsem. Tehdy to byl zázrak. Dnes vím, že to byla i moje vnitřní síla, i když mi bylo pouhých pět let. Ale asi tady by mohl začít můj příběh vnitřního světa, mojí osobnosti.

  Po černém kašli jsem opět chodila do parku, kde jsme hráli kuličky. Brácha byl dost nemocný a tak ho kluci šikanovali. Mně to vadilo, i když jsem se s ním jako dítě často prala. Dívala jsem se na o hodně starší kluky, a když do mě vjel vztek za to, že ho mlátili, chytla jsem je za uši a oni řvali, že už na něho nesáhnou. Měla jsem v rukou sílu a mohlo to vypadat tak, že jsem temperamentní řecké dítě, ale není to tak docela pravda. Prostě to byl můj bratr a tomu nikdo nesměl ubližovat. Věděla jsem, že mám bránit svého bráchu – třeba silou.

  Dívejte se na svoje děti, vnímejte je, jděte mýt třeba záchody, hrát karty, když je zachráníte, jděte kamkoliv. Co dáváte svým dětem, to dostáváte zpět. A to vy víte tak jako já.  A hlavně, vzpomeňte si na svoje rodiče, jeďte za nimi, dokud žijí. Dejte jim kytičku na hrob i v nesváteční den.

 

             P. S. Tatínkovi jsem to nestihla vrátit. Zemřel, když mi bylo sedmnáct let. Zato mamince ano, tu jsem tak rozmazlovala, až mne začala mateřsky zneužívat a vždy se vymluvila na to, že dělá pro mě. A nakonec dodala, že ona mě porodila, tak co?

Katerina Kaltsogianni