Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - NEMÁVEJTE JEN TAK RUKOU

28. 01 2015

www.inadhled.cz  Myslím to vážně, nemávejte jen tak rukou nad někým, kdo vám ubližuje opakovaně, protože vás to jednou skolí. Jedno, zda je to partner, kamarádka či příbuzný.  Ty lidi si na to okamžitě zvyknou. A vy se můžete zbláznit, abyste jim opět a znovu ukázali cestu, jak jste v nadhledu. 

  Naprosto mě vytočila jedna tzv. kamarádka. Onemocněl jí syn, který žil na Novém Zélandu. Byla zoufalá a věděla, že mi může zavolat. Znala moje nasazení i moji práci. Fakt průšvih, fakt vážné a nebezpečné onemocnění. Jako obvykle jsem sedla k telefonu a volám tomu nejlepšímu profesorovi, který by jejího syna byl ochoten okamžitě přijmout. 

  Matce jsem sdělovala instrukce, kam ten kluk musí dojít, co má lékař vyšetřit, jaká antibiotika má mít. To všechno se přenášelo na Nový Zéland. Rychle se musel syn tzv. kamarádky pojistit, rychle vše zařídit s profesorem, který neví, kde mu hlava stojí, rychle jsem musela skočit do auta a vše dojednat.  A kluk nasedal na N. Z. a přes Dubai se dostává do Prahy. Let trval 22 hodin.

  Ve specializovaném zařízení na něho čekal celý tým, protože mi profesor věřil, že mu sděluji pravdu. Ta byla ovšem daleko horší. Kluk přijel, jak se říká, v hodině dvanácté. Je to už čtyři měsíce a on je v pořádku. 

  Jsem v Praze, kde čekám na Janu s jejím autistickým synem. Přijeli a on měl rozjasněné tváře. Mám ho strašně ráda. Z retardovaného autisty se stává šikovný a milý kluk. 

„Kdybych byl starší, tak bych do tebe šel,“ říká mi milý Kuba a já vím, že je to projev důvěry a lásky, kterou jsem si získala. Usmívám se a jsem šťastná, jaké pokroky dělá. Oblékám se, že tedy půjdeme ven. 

  „A co dělá XY, tzv. kamarádka. Chci ji vidět, pojedeme do té pizzerie, jako minule?“ ptá se Kuba.

  „Jasně,“ slibuji okamžitě, beru telefon do ruky a XY kamarádka je zrovna v té pizzerii. 

  „To je skvělé, dej mi číšníka nebo někoho, potřebuji si tam něco vytisknout,“ hlaholím do telefonu.

  „Nedám, to je trapné,“ usazuje mě totálně pitomou odpovědí tzv. kamarádka.

  „Trapné je, když vraždíš děti, když o ně típeš cigarety, když tady na tebe čeká Kuba a ty jsi totálně pitomá,“ vyjela jsem oprávněně. 

  Praštila jsem s telefonem do křesla, ale najednou mi to došlo, co všechno jsem udělala pro jejího syna, kolikrát jsem ji pomohla, kolikrát jsem ji něco dala. Je to přesně tři dny, kdy jsem ji dala krásnou velkou skříň a tento den šaty. Dala, ano dala, protože se ani nezeptala, jestli to něco nestojí. Mávla jsem nad tím rukou.

„Je to trapné, rozumíš....,“ opakovala tzv. kamarádka. 

  Začala jsem šíleně řvát. Kuba a jeho máma stáli jako opaření. Oblékla jsem se a šla jsem s nimi na procházku, našli jsme jednu kancelář, kde mi vytiskli formulář, který se dnes musel odevzdat.  V hlavě mi lítaly otázky, proč je mi trapné ji XY říct, jaké úsilí jsem musela vyvinout, jak je ta skříň udělaná na míru, jak ji platím obědy a večeře, protože nemá nikdy peníze. Mávala jsem nad vším rukou.

  Dala jsem instrukce matce Kuby ohledně podepsaného formuláře a večer jsem nemohla usnout. Nemohla jsem ani mávnout rukou.

  Ráno volám, zda je všechno v pořádku.

  Matka Kuby mi sděluje, že ano. Tak volám na úřad a chci poděkovat. 

„Máte tady pokutu, protože jste dva měsíce neodevzdala to a ono,“ slyším hlas úřednice.

  Matka Kuby mi opět zalhala, matka Kuby mi opět zvedla adrenalin, a tak jsem se oblékla a místo jednání jsem jela zařizovat všechno, co mi řekla, že udělala.  Začala jsem počítat, kolik jsem zaplatila za její lhaní a mlžení. 

  Začala jsem se ptát, proč ty lidi jsou takoví. Protože mávnu rukou, udělám znovu vše, aby se jejich oči smály. 

P. S.

  A najednou nemám sílu mávnout nad sebou, nad tím, jak se z toho všeho cítím. Nebudu mávat rukou, lidé to pokládají za slabost. A moudrý člověk nemá opakovat chyby. Nemávejte rukou. 

Katerina Kaltsogianni