Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Poděkujte i sami sobě

19. 02 2015

  Děkuji sama sobě za to, že sedám k počítači, kterým začnu plnit svoji knihu. Děkuji i tomu, že jsem došla ke všem svým poznáním, která mne vedla celý život nějak zvláštně. Byla jsem průvodcem samy sebe, mých rodičů, nemocných dětí, lidí, zlých i hodných. Provázela jsem se vedle nich a nechtěla jsem vidět, přestože jsem viděla, cítit, přestože jsem cítila.

  Nebyly to špatné kroky, naopak moje provázení a slyšení, neslyšení, vidění a nevidění podporovalo můj dar, který mám vrozený. Dar intuice, kterou jsem neměla nikdy opouštět, ani kdybych provázela na cestě poznáním a životem kohokoliv. Prominu si, že nenapíši přímo koho. Nemohu a ani nechci psát názvy, o kterých nic nevíme. Neznáme autory různých bohů, ke kterým se modlí milióny lidí. Neznám původce prvních bajek a průpovídek, které z jedné pohádky udělal  ze svého vyprávění víru, jež nás ovlivnila na tisíce let. Nebyl to jeden vypravěč, Země patří všem lidem a každý vznikající národ měl svoji kulturu a svoje bajky a pohádky a tak se nám narodili po celé zeměkouli bohové, víly, satani a ďáblové.

  Narodilo se nám zlo a dobro.

  A tak mi nezbývá nic jiného nežli poděkovat opravdu jenom sama sobě a svým krokům životem. Někdy jsem lezla na Olymp v baletkách, protože mě neučili tancovat v pohorkách. Někdy jsem zdupala pohorkami taneční parket, protože jsem si nevzala baletky či lodičky. Někdy jsem mnoho nocí nespala a nemodlila jsem se. Měla jsem svoji víru, kterou mám a která je takovým darem, že ji nelze vyměnit za jinou. Moje pohádka začala při mém narození. Mými bohy byli moji rodiče a jejich láska, těžký úděl, který proměnili v něco, co je ke mně přilepené. Jsou to geny, nezaměnitelný stav. Geny jsou jedinými skutečnými průvodci našeho života.

  Pohádka je nedílnou součástí dětí, dospělých i starých lidí, kteří se na vás dívají, třeba slepí a poslouchají svoje dětské pohádky. Pohádky i bajky se obměňují tak, jak je nutné.

  Děkuji i svému synovi, který mě nutil napsat pohádku, a já jsem nemohla. Chtěla jsem, ale nemohla. Vedle mne byl jakýsi lidský ďábel a každý farář vám řekne, že Ďábel má lidskou podobu.  A moje poznání je takové, že člověk má ďábelskou podobu.

  Synovi dětské oči se na mě dívali a jeho ústa mi diktovala pohádku o „Kouzelném autobusu“. Jsem mu dlužna, jsem dlužna i sama sobě. Jsem dlužna svým rodičům, jsem dlužna lidem, těm, kteří neměli možnost vnímat moji pohádku životem.

 

P. S.

A někdy pokračování

Katerina Kaltsogianni