Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Ponaučení

8. 02 2015

www.inadhled.cz    Chci vás seznámit s doporučením, jak k ponaučení, že totiž nestačí napsat tisíce nic neříkajících knih, ale že si svoje ponaučení z vlastních chyb musíte zapsat trvale do mozku, podvědomí a třeba i na kuchyňskou linku, na zrcadlo a i do podvozku u auta. Dámy, které nosí podvazky,  by to mohly mít napsané i na podvazcích, třeba před sexuálním harašením, prostě před „tím“, aby věděly, že si mohou nechat dobrovolně dělat masáž těla, všech orgánů, ale ne mozku.

  V počítači mám cca materiálů na pět knížek, ale konečně jsem se rozhodla, co to vlastně chci sdělit. Jak jinak, potřebuji svoji Alenku – korektorku, která mi sděluje pravdu, která mi nelže, a já mám od ní přímou odpověď. Napíši tedy prvních pár kapitol a posílám je Alence. Sice jí to v mozku šrotuje víc jak počítači, ale počítač je její nepřítel, a tak mi přichází sms, zda jsem již dostala první opravené kapitoly. Nedostala, protože počítač je pro ni stále záhadou. Volám jí. Je asi půl třetí odpoledne.

  „Kde jsi,“ ptá se Alenka.

  „ V posteli…,“ odpovídám s tím, že to je přece moje hodina odpočinku.

  „ No počkej, to přece není žádný údaj. V které posteli?“

  „V ložnici,“ odpovím jak primitiv.

  No to já vím, ale v které,“ dožaduje se oprávněně odpovědi Alenka.

  Docvaklo mi to, že se fakt nacházím každou chvíli v jiné posteli, a že je ta otázka naprosto logická a správná a že i tady mám být ponaučena o tom, abych říkala, ze které postele volám. Podotýkám, že se jedná o moje postele, že netelefonuji z cizích postelí.  Pak se lidi pletou a shánějí mě buď v severních Čechách  nebo v Praze či v Řecku a jsou schopni si zapínat skype nebo mi volat na řecký mobil.

  „No tady, u nás, v našem městě,“ dodám.

  Chvíli se bavíme, zda tam nemám vynechat, zač jsem vděčna, a o různých myšlenkových odbočkách, které mi lezou do hlavy a pak do prstů a pak se objeví na monitoru.

  „Nech to tam, to je super, že popisuješ, zač jsi vděčna. To lidi rádi čtou, ty odbočky.“

  Fajn, nechám to tak, jak to je. Nebudu se ani dívat na to, co jsem napsala, a udělám to tak, jak jsme to s Alenkou dělaly. Budu jí to posílat, ať si to srovná sama.

  Ponaučení

  Budu sdělovat svojí korektorce, kde se nacházím, protože i ona má velký talent, je pro mne inspirující.  Má to ke mně kousek, a tak abych ji netahala do plískanic zbytečně. 

  Katerina Kaltsogianni