Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - REPREZENTANTKA ŘECKA?

1. 02 2015

  Proč ne? Vzpomínám si na jedné zimní olympijské hry, kdy dojel řecký závodník v běhu na lyžích jako poslední. Byl klidný a šťastný.  Už tehdy jsem si říkala, že jsem to mohla dát, protože měl dojezd tak cca 20 minut za prvním závodníkem.

  Pak se naučil syn sjezdovat. Co teď? Musím také, musím zdolat ten strach, který ve mně zůstal z té zlomené páteře. Pan Smutný, tehdy osmdesátiletý zakladatel lyžařských škol řekl, že to bude pro mě hračka a nandal mi šílené lyže. Vyjela jsem mezi dětičkami, kterým bylo tak od tří do pěti let, sjela kopeček a odjeli jsme tedy na Malinovku. Nádhera.  Pan Smutný dělal obloučky jako vystřižené a já za ním. Jediný strom a já do něho řachla ramenem.

 „Je vám něco?“ ptal se můj trenér. „Vůbec nic, v pohodě,“ odpověděla jsem a mastila si to nahoru a dolů a rameno bych si nejraději ukousla.

  Druhý den jsem jela na kontrolu k nynějšímu Prof. Doc. Pavlu Kolářovi, který mi konečně srovnal zraněná záda, což dokázal jenom on. Manipuloval se mnou na stole a sáhl mi na rameno. To neměl dělat. Zaječela jsem a on se bez zeptání dotkl oběma rukama ramena a jedním škubnutím mi ho dal zpět.

  „Co jsi dělala, říkal jsem, že po manipulaci máš tři dny být v klidu,“ zeptal se tichým hlasem Pavel.

„Naučila jsem se sjezdovat. Koupila jsem si celou výbavu a pojedu někam na hory.“

  Díval se na mě tím svým zrakem. Věděl, že sport miluji, věděl, co dělám a velmi jsme si vzájemně pomáhali. Tehdy jezdili na ozdravné pobyty do Řecka jeho fyzioterapeutové a pomáhali postiženým. Jezdil tam i Pavel. Jejich práce měla velký úspěch.

   Pavla jsem potkávala na olympijských hrách. Byli jsme spolu i v Utahu. On jako lékař, já jako pozorovatelka kvůli LOH v Aténách.  V Utahu byl nejkrásnější sníh, suchý a upravený na dlouhých sjezdovkách.

   Myslím, že ve stejném roce jsme na letišti odbavovali svoje zavazadla se synem. Bylo mu asi tak dvanáct let. Na pás jsme hodili jeho lyže Atomic.

  „Kam letíte?“ ptala se a zároveň se dívala zaměstnankyně ČSA na letenku, kde bylo jasné, že letíme do Thessaloniky.

  „Do Řecka, lyžovat,“ odpověděla jsem.

  A my jsme opravdu lyžovali v Arachova u Delph, pak na Olympu, pak na Piliou, prostě úžasné. Nejkrásnější je sjezdovka na Olympu. Vede kolem hory, dole je skalnaté jezero a je krásně vidět na moře. Řekové plužili, jako kdyby chtěli celou sjezdovku od sněhu vyčistit.

  „Nechcete mi dát do mužstva syna, jezdí skvěle,“ zeptal se mě krasavec sportovního typu s černými lesklými vlasy.

  Už jsem si s ním skoro plácla a před sebou jsem měla vidinu, jak se mi o syna stará trenér, jak já si žiji v pohodě a z dálky řeším zaběhnutou firmu a jak s ním chodím na kafíčka. Skoro jsem ho tam nechala. Ale měli jsme před sebou Itálii. Hurá tedy do Itálie i s jeho kamarády. První vystoupení z lanovky na černou, která byla konečně ráno zcela rovná.

  „Jenom jednou si ji sjedeme a pak přejedeme do Pampeaga,“ řekla jsem synovi a jeho kamarádům.

  Odrazila jsem se a pak už nic nevím, vnímala jsem, jak mě vezou na těch saních, jak volají sanitku, a jak se urputně tlačím zpět k lanovce.

  Tehdejší předseda Českého olympijského výboru na mě čekal jako ortopéd v ÚVN v Praze, kam přijel i Pavel. Koleno vypadalo jako vepřové, vypadalo ještě hůř.

  „No nic, jdete na operaci,“ řekl milý a sympatický Jirásek.  „Nikam nejdu, si to vycvičím,“ řekla jsem sebejistě a potichu syčela bolestí. Jirásek na mě vykulil oči a Pavel zašeptal.  „Jo ona to zvládne, ona už je taková.“

  A zvládla, ale když jdu na lyže, tak trpím jako zvíře.

  P. S.

Měla jsem se jezdit na řeckých sjezdovkách za mlada, mohla jsem reprezentovat, bylo by to jedno, jak jedu, zda mám čas, ale žila bych si jako královna.

Katerina Kaltsogianni