Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - STRACH, aneb jak se přestat bát

24. 03 2015

  Kdy já jsem se přestala bát? A přemýšlím, jestli je vůbec něco, čeho se bojím. Jistěže ano, ale pokud nezapomenu, tak to dopíšu nakonec.  

  Lidé se bojí různých věcí, trpí mnoha fóbiemi, potřebují se opít do němoty, když mají vystoupit před davem. Někteří potřebují i fetovat. Ale takový ten normální strach ze smrti je opravdu normální, i když se vůbec o nic nejedná, třeba je to jenom vysvobození a třeba je někde druhý, hezčí život. Nevíme to.

  Ovšem nejhorší je strach ze života. Pozoruji, jak se ženy i muži vymlouvají, aby nemuseli jít do života, aby žili tak nějak vedle toho, co mohou žít. Vůbec si to neuvědomují, ale jejich podvědomí ten strach vnímá a uděluje jim po kapkách do žil i pod kůži další a další vjemy strachu, protože je živen. Ano, lidé strach živí tím, že se ho nezbaví. Že se mi to lehce píše?
 
  Myslím, že ano, protože jsem viděla hodně bolestí, hodně utrpení, hodně jsem sama prožila a byla jsem narvaná strachem od hlavy až k patě. Jenomže mě tak nikdo nevnímal, nikdo to ani netušil. A já mlčela a strach rostl a rostl. Jednoho dne jsem si uvědomila, že se jistím proti strachu tak dlouho, tak důkladně, tak dokonale, že mě to úplně unavuje. Zjistila jsem, že jištění proti strachu je daleko horší, nežli strach samotný.
 
  A tak jsem se zeptala celkem oprávněně, zda se musím bát, když tady stále chodím po té zemičce, zda těch osm let ležení po nemocnicích a následných ataků úzkosti nebylo dost?
Znovu jsem se zeptala, jestli jsem tady na tom světě marně či ne? A zjistila jsem, že ne. A pak jsem si sedla k počítači a tam jsem našla větu mého syna, který v sedmnácti letech napsal soutěžní povídku, která se jmenovala "Strach."
 
  "Strach není cítit a je průzračný jako voda, ale utopíš se v něm."
 
Jedna jediná věta byla tou poslední tečkou za mými strachy. Zmizely během jedné minuty. A dnes vím, že moje ironické pousmání nad tím, že jsem silná osobnost nebyla ode mě obrana, ale usmívala jsem se, protože dnes to vážně vím. Dokonce nemám ani ostych, ani strach to o sobě napsat: "ano, jsem silná osobnost."
 
  Můj strach mi způsobilo několik věcí, jednou z nich byl zlomený obratel a osm let v korzetu, kdy jsem prosila o nádechy a výdechy. Pak jsem ten korzet vzala a rozšlapala a začala žít tak, jako kdybych si nikdy nic nezlomila. 
 
P. S.
  Strach je také takový korzet, ve kterém nemůžete vylézt na strom, jít plavat, nosit šaty na tělo. A co? Sundat, rozšlapat, žádný zbytečnosti na svém těle nenoste, vrývají se do duše.

=