Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - V moři jsou ryby?

11. 03 2015

  Sedím u moře a dívám se na vlny, které mi brání, abych se koupala. Jsem naštvaná, protože moře je něco, co mě uklidňuje, obnovuje mi tělo, snad i někdy mozek, ale rozhodně mi dělá dobrou náladu. U moře jsem přišla na všechny svoje nápady, které jsem napsala, oživila a sehnala k nim tým lidí. U tohoto moře jsem pracovala téměř dvacet let a díky svojí práci jsem nasbírala mnoho zkušeností a také mnoho příběhů, které neodplavily ani divoké vlny Egejského moře.

  Vedle mě sedí jedna ezoterička, má sundanou podprsenku a asi o sto metrů dál sedí další česká turistka, která je milenkou mého souseda. I ona nemá podprsenku. Přemýšlím, zda si mám také sundat vrchní část plavek.

  Jenomže to já si dovolit nemohu. Vlny bijí do pláže Veliky, kde mám všechny příbuzné a kde jsem v postavení jedináčka, protože tady jsem brána „ONA je naše živitelka.“ Jedináček to má těžké i v roli podnikatelky, přestože do pojmenování „jedináček“ jsem se dostala dost prozaicky. Byla jsem jediná, která začala v této oblasti budovat, jediná, která se nedala odbýt a jediná, která věřila svojí vlastní vizi. Jako jedináček jsem byla sledována ostřížím zrakem nedůvěřivých místních obyvatel z počátku mého vstupu s mým českým přízvukem a s mým záměrem, že udělám z nejdelší pláže v Řecku něco, co bude nejdéle žít. Za tři roky už jsem byla rozmazlována jako jedináček, protože jsem pracovala jako jediná podnikatelka a řídila jsem pláž sama.

  Dobrá i velmi vetchá pozice monopolního vedení cestovní kanceláře, jednání s místními ubytovateli, mi sice otevřely cestu podnikání, ale také mi uzavřely cestu opalování nahoře „bez“. Každý mě tam zná a prostě bych neměla už takovou úctu. Blbá podprsenka od plavek, která souvisí s úctou, mi vlepí na tvář úsměv.

  Ještě tam sedí Zdenička, která má hezké tělo obepnuté do plavek v celku. Divím se jí, že nemá dvoudílné plavky, ale ona se vymlouvá na to, že má špeky na břichu. Ať se dívám, jak se dívám, tak tam má malý faldík a já se opět divím, že riskuje nastydnutí ledvin. Je září a sluníčko pálí, ale vlny se na nás valí a my se přesouváme výše i s lehátky a mokrými ručníky,které nám vlny opláchly.

  „Čemu se usmíváš?“ ptá se Zdenička.

  Já se usmívám?“ divím se.

  „No ano, jasně, pěkně se usmíváš“, pokračuje Zdenička.

  „Asi svojí blbosti“, pousměju se již tak, že vím, že mám úsměv na tváři.

  A zase díky moři, jehož vlny ve mně rozbouřily vlny vzpomínek na moje vlastní trapasy, které nakonec vždy skončily mým úsměvným vyprávěním, kdy jsem ani nepřeháněla to, co jsem provedla, mi vnukly myšlenku, proč se zabývat vážnými věcmi, když život je i o smíchu. Někdy je i k smíchu. Vzpomněla jsem si na turistku, která chtěla domů, protože jsme neměli v našem katalogu cestovní kanceláře uvedeno, že v moři plavou ryby.

  Dívala jsem se ní s úsměvem i s údivem, protože mě přivolal náš sporťák Milan, který si s tím, že paní nechce, aby v moři plavaly ryby, nevěděl rady. Paní na něho ječela, že chce okamžitě vrátit peníze. Sesedla jsem z kola a zavolala do kanceláře, aby paní napsala Eva na listinu pro odlet z Řecka.

  „Ale já nechci ty ryby, já chci být u moře“.

  „Milá paní, já tady nechci, abyste tak vyváděla, protože ryby tady byly, jsou a budou. Vy prostě pojedete domů a já vám mileráda vrátím peníze“.

  Paní nechtěla odletět a já nechtěla vyhubit celé moře, aby ona byla spokojena. Milan ji odvezl na letiště a šel se konečně starat o nemocné děti.

P. S.

  Ryby jsem zachránila, paní odletěla s totálním šokem, že moře není velký nekonečný bazén s chlorovanou vodou a jenom nevím, zda ví, že i v českých vodách plavou takové ryby, že by se nevešly ani do Egejského moře.

Katerina Kaltsogianni