Právě se nacházíte:

Kdy EU sežere sama sebe?

21. 01 2020

www.inadhled.cz   Systematická práce na vytvoření jednotného evropského státu je v plném proudu. Jestliže zpočátku byla určitá snaha pokračovat v existenci EHS, které se stalo na dlouhou dobu ukázkovým příkladem rozvoje vzájemné spolupráce, a i přes určité nedostatky vedlo Západní Evropu k prosperitě, vzájemné toleranci a rozvoji, pak přechod na EU znamenal hluboký propad původních hodnot. Snaha vytvořit superstát konkurující USA a rozpadajícímu se Sovětskému svazu vzal za své již ve chvíli, kdy přešly naprosto rozdílně výkonné ekonomiky na jednotnou měnu.

  Již od počátku bylo více než jasné, že tahounem tohoto seskupení bude Německo. Pokud si někdo myslel, že to udělá nezištně, byl velmi naivní. Predátorské instinkty se nemění a takové Řecko doplatilo na své vazalství na německých bankách. Němci postupně převzali vládu nad celou unií. Využili i postupného přistupování nových členských států a jejich kapitál vzápětí začal ovládat i okolní ekonomiky. Důkazem toho je ostatně i naše republika. Je pevně spjata právě s tou německou, která ji úspěšně vysává. Ta je zase díky poválečné dohodě svázána s Američany a dlouhodobě byla vstupní bránou pro americké hospodářské giganty. Rozpuštěním RVHP zanikl přímý konkurent tady v Evropě a Čína se teprve nadechovala k výraznému progresu v rámci celého světa. Rusové měli po rozpadu SSSR svých starostí dost a s Jelcinem v čele nebylo příliš jasné, kterým směrem se budou ubírat. Nástup Vladimíra Putina schopného zkonsolidovat Rusko a vrátit mu nejen tvář, ale postupně ho též vyvádět z jistého útlumu způsobeného zaostalostí a dopady závodů ve zbrojení, začal vyrovnávat síly. A přidáme li obrovský ekonomický rozvoj spícího čínského draka, možná pochopíme, že se EU dostává do existenčních problémů.

  Řízení Evropy se po vzoru USA ujali liberálové. To bez ohledu na to, že svět se pod vedením těch amerických dostal několikrát na pokraj války. Arabské jaro a převrat v Iráku i bombardování v bývalé Jugoslávii ukázaly, že Spojené státy spolu se svými hlavními spojenci dokážou změnit politické klima všude, kde si zamanou, také se tam usadit. Bez ohledu na lidské ztráty. Postavit se jim v boji je pro většinu zemí nemožné, ovšem s partyzánskými způsoby boje lze Američany i přes jejich technický náskok vcelku slušně potrápit. Evropané jako by se shlédnuli v praktikách Pentagonu ovládaného liberálními politiky a pustili se do změn vedoucích k okleštění pravomocí jednotlivých států v EU. Na rozdíl od Američanů však nerozkládají režimy mimo své území, ale tlak vytváří u sebe doma. Jestliže volbou Trumpa se samotní občané USA vzepřeli liberálům, což dovedlo tuto světovou velmoc až k pokusu o odvolání vlastního prezidenta těmi, kteří po mnoha letech vlády prohráli, v Evropě se liberálové pevně drží kormidla. Společně se Zelenými, pro které v zemi velkých motorů, střelných zbraní a rozvinutého průmyslu, tedy v USA, moc místa není, vedou náš kontinent k sebedestrukci.

  Největším nepřítelem liberálů se stali Donald Trump, Rusové s Vladimírem Putinem a Čína. Každý z jiného důvodu a jiným způsobem. Zatímco Trump pracuje plně v zájmu své země a ukázal, že když se liberálům, tedy americkým Demokratům, neustupuje, lze je porazit. Navíc přístupem k migraci dává jasně najevo, že Amerika patří Američanům, a ti si ji budou chránit. Zároveň prezident preferuje ekonomické zájmy USA, to i vůči Evropě. Nijak nešetří ani donedávna prioritní německé spojence. Vladimír Putin je pro EU nejen hrozbou, ale také důležitým partnerem. To především díky nerostnému bohatství, na kterém je zbytek Evropy vcelku závislý. Opomenout nelze ani vojenský potenciál Rusů a možnosti týkající se zemědělství a investic do průmyslu. Putin sice pootevírá dveře zahraničním partnerům, zároveň to dělá tak, aby je dokázal přibouchnout. Je energický a naučil se rychle, přitom s rozmyslem reagovat na možná rizika. Viz zpětvzetí Krymu či jistou podporu tzv. separatistům na Ukrajině. Stejně pružně jedná v Sýrii, kde Američané doposud drancují místní zásoby ropy. O jeho politické obezřetnosti svědčí fakt, že dokáže udržovat jisté vztahy i s Tureckem a jeho prezidentem Erdoganem, přestože jde o nevyzpytatelného hráče na světovém kolbišti a člena NATO.

  Číňané se pro změnu rychle učí a na hospodářsko-ekonomické úrovni natolik pokročili, že si mohou dovolit jít s USA do ekonomické války. Čínské investice jsou často žádanou injekcí i pro evropské podniky a rozporuplný stav, který nastal, je jistě pro liberály problémem. Na jedné straně potřeba oživit řadu ekonomik členských států je třeba, na druhou jsou východní Asiaté silnými predátory. To je vidět v Africe. Zatím co EU ji vyčišťuje sebevražednou migrací od problémových mladíků, Číňané ji obsazují vlastními firmami včetně svých zaměstnanců. Tím místní odkazují do patřičných mezí a vytváří z nich námezdní síly, nikoliv managment. Má to svou logiku, přihlédneme li k disciplíně, schopnostem a inteligenci příslušníků většiny afrických národů. Navíc obrovský čínský trh začíná být soběstačný a naopak expanduje. Je otázkou času, kdy cokoliv dovézt do Číny bude složité. S výjimkou nerostného bohatství. To má však především Rusko, navíc je sousedem Číny.

  Snaha vytvořit evropský jednotný stát složený z jednotlivých národních územních celků s omezenými či nulovými pravicemi může způsobit ekonomickou a hospodářskou katastrofu, ze které pořád Němci vychází nejlépe. Střední a Východní Evropě se nedaří dohnat bývalé Západní mocnosti, byť Italové a Španělé mají svých problémů dost, Švédsko se utopí ve vlastní krvi a země Beneluxu se plně podřídí Berlínu. Francie byla vyzdvižena na vizuální úroveň Německa, ale počkejme si, jak dlouho ta symbióza bude fungovat. Momentálně je spojuje nejen snaha velet zbytku EU, ale také problematika s obrovskou kriminalitou migrantů, chaos v jejich začleňování a upřednostňování sebevražedné ideologie otevřených dveří při pokusech do stejných problémů dostat i ostatní ,,partnery“ z EU. Zákazy vlaječek na stolech jednotlivých poslanců v Evropském parlamentu jsou další předzvěstí toho, co se bude dít. Je naplánovaná další destrukce pravomocí jednotlivých vlád a parlamentů, vazalství slabších zemí a jejich začlenění do nového státu dle liberálně-zelených představ. Stačí si pak vyslechnout zaprodance typu Kocába, kteří hovoří o nutnosti rozpustit rebelující Visegrádskou čtyřku a oslabit tak pozice jednotlivých jejich členů při vyjednávání. Je jisté, že jsou dvě možnosti. Buď vznikne evropský neomarxistický superstát, který se pár let stejně rozpadne díky byrokracii, světové krizi a možná i válce, nebo se lidé konečně probudí a zabojují o vlastní země, své zájmy, zvyky a v neposlední řadě o své životy. První možnost je však pouze prodlužováním agónie, která už začala.

Jindřich Kulhavý (J3.K)