Když je reprezentace důležitá

24. 05 2019

www.inadhled.cz   Právě probíhající hokejové mistrovství světa v Bratislavě může být malou nápovědou k dnešním volbám. Pokud nechápete možnou souvislost, stačí se zamyslet. Většina světových soutěží se rozlišuje na individuální a týmové. V závodech jednotlivců bojuje každý sám za sebe a případný úspěch se stává jeho osobní vizitkou. To i přes to, že k úspěchu mu často pomáhá řada dalších lidí. Nicméně tváří celého svého týmu je ten, kdo na sportovním kolbišti vyhrává a boduje.

  V týmových sportech je třeba rozlišovat reprezentační a klubové soutěže. Ukázkou klubových je například fotbalová Liga mistrů, ve které nastupují týmy mezinárodně složené a mimo výplaty mohou být pyšní na klubovou příslušnost, ale také nemusí. Mohou odvádět dokonalou práci, ale to neznamená, že po ukončení sezóny neodejdou tam, kde bude finančně i lidsky oceněni lépe. Stačí totiž narazit na trenéra, s nímž si navzájem nesednou, a je po hrdosti směrem k zaměstnavateli. Ještě horší je, když je člen týmového vedení úplný debil (i to se stává), lajk či po stránce chování egoista, v tu chvíli najít společnou řeč prostě nelze. Oddanost klubu tak není vždy prioritou, pokud tedy sportovec odvádí profesionální výkony a umí být zdrženlivý ve svých projevech mimo sportoviště. Vztah hráč a týmu se buduje déle. Někdy se to podaří, jindy nikoliv. I proto funguje přestupový trh, při kterém odchází často i ti, u kterých to při pohledu z venku nelze příliš pochopit. Funguje to tak i v politice.

  Národní týmy je však úplně jiný stupeň. Hrdost, se kterou by měl každý sportovec k reprezentaci vlastní země přistupovat, je prioritou. V nároďácích se často schází skutečné hvězdy klubové scény mající své zvyky, individuální přístup, zásady. Jde o způsob, jakým se dostali nahoru. Každý fanoušek vnímá především jejich úspěch, ovšem jak trnitou cestou museli projít, o tom se ví podstatně méně. Obrovskou zásluhu mívají především rodiče, kteří dali budoucímu sportovci do vínku talent. Prvních 10 let kariéry je to především důslednost, péče a čas, které lze považovat pouze za jednu z investic. Další je finanční tok vlastních peněz směřující do černé díry zvané sport, také psychická podpora a dlouhé probdělé noci, když se něco nedaří. I v mládežnickém období, kterým je třeba se prokousat, naráží celá rodina na plno dalších problémů a komplikací. Pokud je lze jednotlivě jmenovat, pak je to závist, hloupost, egoismus, přehlížení, korupce, nulová vstřícnost, nenávist, podjatost, puberta… Překonat vše znamená i určitou dávku štěstí. Až když se toto vše podaří a přidá se stabilní a vysoká výkonnost, odolnost, zdraví a nadšení pro svou disciplínu, je možné očekávat úspěchy. A jejich vrcholem není jen finanční ohodnocení a fotografie na titulních stránkách sportovních časopisů, ale zároveň pozvánka do národního týmu. To je určitý vrchol, o kterém sportovci sní.

  Turnaje národních týmů patří k top soutěžím. Mistrovství světa v kopané a Olympijské hry pravidelně obsazují prvá dvě místa ve sledovanosti, třetí je Mistrovství světa v rugby. Hokej na tom celosvětově není až tak dobře, nicméně jeho popularita na severní polokouli je vysoká. Na reprezentaci nejsou pyšní jen sportovci, ale také diváci a fanoušci. Není nic krásnějšího, než když po vítězné bitvě zazní národní hymna a semknutost všech v tu chvíli postrádá společenské napětí spojené s běžným životem. Smazávají se rázem rozdíly v ekonomických, politických a lokálních  oblastech, volič Top09 se obejme s příznivcem SPD, na hřišti Sparťan se Slávistou, hráč ruské ligy s účastníkem kanadsko-americké. Ta jednota je elektrizující a vzácná. Jak sportovce, tak i diváky potěší, porazíme li kteroukoliv jinou reprezentaci. Hrdost na to, že se Čechům daří, je přirozenou reakcí na příslušnost k vítěznému národu. Proto se tyto soutěže pořádají. Jde o to zjistit, kdo je momentálně nejlepší a v čem. Brazilci jsou pyšní na svůj fotbal, Kanaďané na hokej, Novozélanďané na rugby, Američané na basketbal, dalo by se pokračovat do nekonečna. My jsme kdysi měli výsadní postavení v kolové, ale mistrů světa máme více v mnoha disciplínách. Slévání ras a zemí se může jednou stát za zrušením národních týmů, budou nahrazeny oblastními. Postupně dochází i k ztrátě jedinečnosti jednotlivých národů. Francouzská fotbalová reprezentace a nová generace hráčů je víceméně africká, v Německu arabsko-turecká, v Anglii muslimská. Holanďané mají hráče původem z celého světa. Američtí sprinteři mají předky v Africe, podobně Jamajčané. Výjimečnost jednotlivých národů tak zapadá, je válcována naturalizovanými sportovci, kteří postupně vytlačují původní obyvatelstvo i v této sféře.

  Být hrdým Čechem je třeba nejen po výhře českého národního týmu. Měli bychom jím být i při úspěchu na jiných místech. Ve vědě, umění, podnikání, konstruktérství. Český národ měl vždy úžasný smysl pro improvizaci, humor a schopnost přežít. Právě na tom bychom měli stavět naši budoucnost a nespoléhat na služby pro nás odvedené jinými. Evropská unie je pouze určitou krabicí, v nich jsou naskládány jednotlivé země. Dosud každá z nich měla svou krabičku, ale Juncker a spol. se snaží nás z ní vyndat, sesypat, doplnit muslimy z Afriky a Blízkého Východu a poté vysypat na smetiště a rozšlapat.  Je tedy třeba si připomenout naši sveřepost a nedopustit to. Dnes a zítra tomu můžete aspoň trochu pomoct. Jděte tedy volit. Naši politici v EU nejsou bohužel národní tým, netáhnou za jeden provaz. Chovají se dle klubového schématu, jsou koupitelní a přestupují. Nebojují za zemi, která je tam vyslala. Často jednají za sebe, případně za stranu.  EU není mezinárodním kolbištěm, kde se střetávají národní týmy bojující za zájmy své vlasti, ale naopak je místem, kterému vyhovuje být semeništěm nenávisti, agrese a arogance. Pošleme tam tedy ty, kteří se nepodvolí a dokážou s tím bojovat.

J3.K