Právě se nacházíte:

Když odejde člověk……

6. 01 2015

 www.inadhled.cz  Již od narození se každý z nás systematicky prokousává směrem ke své smrti. Nezní to moc optimisticky, ale realita je taková a vždy je jen otázkou času, za jak dlouho ten okamžik nadejde. Někomu to trvá neuvěřitelně dlouho, jiný má smůlu a nečeká dlouho. A často život a smrt nemají logiku.

  Pravdou je, že v dobách relativně ještě nedávných, kdy neexistovala očkování, hygiena měla daleko menší šanci na svou existenci a použití, zranění se vyskytovala častěji a absence hlubšího poznání lidského těla bránila ranhojičům včas zasáhnout, délka lidského života byla výrazně kratší. Tehdejší starci a kmeti jsou nyní pány v nejlepším věku a na vrcholu společenského žebříčku. Tedy většinou. A naši senioři by v dobách středověku byli již několikaletými fosiliemi.

  Doba se tedy mění, ale smrt zůstává, byť posunuta o pár desítek let dále. Což způsobuje možnost déle budovat, zanechat potomkům a bližním svým určité statky a jiné hmotné zůstatky. I tak ve svém důsledku zanechává ten konec smutek a bolest. Na tom se nic nezměnilo.

  Přesto je možno vnímat určité rozdíly. Někdy nás opustí vetchý stařík, u něhož jde o stav očekávaný a všichni včetně něho jsou připraveni, jindy jde o odchod náhlý a šokující. Důvodem může být nehoda, ale i náhlá příhoda, nebo bující skrytá nemoc. Jde li o pozvolnou změnu vedoucí ke konci života, který se srozumitelně blíží, většina lidí si dokáže představit, jak bude vše vypadat den poté. Ale odejde li někdo v plné síle, jehož tvůrčí práce není ještě hotová, člověk nabitý energií, překypující inteligencí, ve věku, ve kterém lze ještě myslet na další budoucnost, přináší jeho smrt šok pro všechny kolem. Vynecháme li jednoznačně opodstatněnou psychickou zátěž pro partnera a děti, uvědomění si jeho vrstevníků, že ne každému je dopřánu dožít se seniorského věku, zůstává tu jeho nedokončené dílo, vize, které se neuskutečnily a z prosperujících počinů se stává mršina předhozená často méně připraveným členů rodiny, nebo také ne dost schopným společníkům. Je zaděláno ke sporům, krádežím a ztrátám. O tom, jak vše dopadne, si můžete udělat obrázek sami. Jen výjimeční lidé umí pokračovat v započaté práci

  Život absolutní většiny z nás je víceméně pro chod planety bezvýznamný. Jen málokdo se stane skutečným vizionářem a vůdčí osobou, po které zůstane skutečně významné dílo. To platí i o těch nejznámějších. Leonardů Da Vinci, Socratů, Archimédů, Einsteinů a jim podobných se nerodí mnoho. Ale těch, kteří byli významní aspoň pro své okolí i mimo rodinu, je daleko více. A právě u nich při nečekané poslední změně dochází k daleko větším problémům, jejich ztráta je daleko bolestnější. To nejen po stránce citové. Být připraven není vždy možné. Jistě, po pár měsících se plno věcí vrátí do starých kolejí, ostatní se změní, ale lidé se smíří. Přesto ten šok v první chvíli je obrovský. I když víme, jak snadno se může cokoliv přihodit.

P.S.  Tento článek je věnován mému příteli Víťovi Roučkovi. Odešel a nerozloučil se. Přišlo to náhle a přiznávám, uvědomil jsem si, že i vtipný a kreativní člověk na vrcholu umí překvapit jinak, než doposud. Víťo, hodně štěstí tam někde.

J3.K