Právě se nacházíte:

Kult osobnosti

8. 02 2020

www.inadhled.cz    Každá modernější epocha lidstva přinášela různě laděnou oblibu vytváření pocitu, že bez některých osobností by se lidstvo nepohnulo kupředu. Tzv. kult osobnosti patřil již v dálnověku k jednomu z nástrojů k ovlivňování obyvatelstva naší krásné planety a jeho význam se projevuje i nyní.

  V dobách, kdy člověk bojoval o první příčku mezi živočichy, vzhlíželi naši prapředci k těm, kterým byli o něco šikovnější než ostatní, zároveň jim mohli být nablízku. Tehdejší náčelníci, a ještě více šamani si uvědomovali, že je třeba vytvářet určité legendy, v nichž se objevují jedinci nejdříve s výraznými, a později i s nadpřirozenými vlastnostmi, které jim bylo možno nějak přisoudit. Být skutečnou hvězdou již za života předurčovalo schopné jedince stát se po smrti ještě významnějším. Vznikaly tak první grafická díla a sošky představující hrdiny či tehdy nevysvětlitelné jevy, které pomáhaly později vytvářet kult zajímavých osobností. Lidská historie je dlouhá, řada těchto lidí je dávno zapomenuta a součástí našeho povědomí zůstávají až mnohem pozdější připomínky slavných a mocných. Někteří tzv. zbožtěli, to znamená, že se nám v pamětech zachovala až jejich vrcholná upgradovaná verze, přičemž netušíme, kdo byl reálnou předlohou. Jisté je, že Zeus a další bohové mají jistý reálný základ v někom, kdo žil a s postupem doby se dostal až na tehdy nejvyšší piedestal. Samozřejmě je na něj mimo jejich schopností dopravila i lidská fantazie a potřeba v něco věřit. Mezi osobnosti starověku tak patřili králové, císařové a vojevůdci, také špičkoví válečníci a výjimečně i umělci a filosofové.

  Církev pochopila, že kult osobnosti může napomáhat její moci a ekonomickému vzestupu. Vytvořila si vlastní galerii, jejíž představitele označuje za svaté. Tito nedotknutelní jsou blíže bohu a lidé k nim po dlouhá staletí vzhlíželi. Často jde o mučedníky, vždyť sám Ježíš skonal přibit na kříži, který si sám musel donést na místo, kde naposled vydechnul. Jindy zase o výjimečné lidi proslulé svou střídmostí a pokorou, poslušností či odvahou. Ne každý svatý byl ve skutečnosti morální ikonou své doby. Legenda vytvořená kolem jeho života ho však katapultovala do nebeských výšek a čas vyhladil vrásky na čele možných pochybovačů. Středověk však neměl jen své svaté, jako každá jiná doba, produkoval i on své hrdiny, o kterých se útržkovitě dozvídáme i nyní. Příkladem v Čechách může být legalizace skutků Jana Žižky z Trocnova. Přestože šlo původně o chudého zemana a lapku, časem z něj vzniknul hrdina velící Táboritům a disponující úžasným bojovým uměním. Staré zločiny byly zapomenuty, ať žije Žižka. Přitom dlouhá století znamenala zrození skutečných ikon, jakými byli například Da Vinci, Karel IV. A plno dalších, jejichž význam si uvědomujeme. Kult osobnosti však dlouhodobě zachoval v paměti paradoxně v paměti spíše ty svaté než ty reálné velikány.

  Glorifikace jedinců pokračuje i v novověku. Bez této lidské schopnosti, tedy udělat z prdu kuličku, by se nikdy k moci nedostali lidé, kteří byli v určité etapě moderní historie považováni za jedinečné a skutečně pro další vývoj společnosti nenahraditelné. Později se většinou ukázalo, že šlo pouze o vzetí si jejich ideologie na čas za vlastní, přičemž čas ukázal, že až tak vynikající nebyla. O jejich vzestupu tak většinou rozhodovala jejich schopnost přesvědčit dav o svých představách, dále správné načasování, dobrá propaganda, vynikající výběr spolupracovníků a štěstí. V dobách míru tak vynikali myslitelé, špičkoví technici a obchodníci, také umělci, v období války přední vojevůdci. Jména jako Marx, Engels, Lenin, Hitler, Stalin, Žukov není třeba nijak zvlášť připomínat. Stavěli se jim sochy, točili o nich dokumenty, psalo se o nich v novinách. Ostatně právě sochy patří k nejvýraznějšímu projevu kultu osobnosti. Uvědomme si, kolik jich kde stojí a koho připomínají. Jen výjimečně jsou anonymní a mají pouze připomenout talent umělce. Většinou jsou vzpomínkou na nějak významné osoby. Mít vlastní sochu tak dodnes znamená být zapsán v paměti lidstva.

  Nejnovější epocha lidstva je s kultem osobnosti spjata stále stejně. Mezi elity národů se vyšvihnuli sportovci, umělci, nadále tam zůstávají politikové a byznysmeni. Významnost jednotlivců prověřuje až čas, je tedy těžké nyní posoudit, bude li jednou někdo z nynějších známých osobností zapamatován i pro budoucnost. Možná žijeme v době velikánů, spíše to však vypadá, jako doba tápání a hledání skutečně vůdčích a vyvolených. O tom, že je doba zlá, svědčí snaha vytvořit poloboha z člověka, jehož morální kredit byl skutečně mizerný. Václav Havel je natolik kontroverzní postavou našich moderních dějin, že pokus udělat z něj osvoboditele a úžasného ideologa s čistým štítem stojí moc peněz a sebezapření. Havel byl spíše dosazeným a ovladatelným pragmatickým idealistou využívajícím svého postavení k zvýšení popularity. Také alkoholik s kladným vztahem k ženám a občas velmi tápající v bludišti vlastních myšlenek. Pocházel z intelektuálně – uměleckého prostředí vzdáleného reálnému životu, přestože si myslel, že ho žije.

  Kdo má tedy šanci zůstat v paměti lidstva do dalších dlouhých let? Často se tak může stát v určitých lokalitách nějaký místní vůdce, prezident či persona z různých prostředí. Celosvětově se mohou zapsat ti, kteří ovlivňují dění, nicméně nakolik zůstanou důležitými pro další vývoj světa, to je otázka, na kterou odpoví čas. Může to být Vladimír Putin? Jistě, má k tomu předpoklady. Angela Merkelová? Ano, i diktátoři patří mezi silné osobnosti a poslední dění v Německu ukazují, že právě ona se jím stává, viz napadení výsledku demokratických voleb, kdy iniciativu převzalo na chvíli AfD. Kdo dále? Boris Johnson, který vyvedl Velkou Británii z EU? Či anglická královna vládnoucí po desetiletí? Greta? Nikoliv, je to jen loutka v rukách mocných. Momentální rozháraná doba je semeništěm snah zvýraznit se, ale skuteční velikáni mají prostě své priority, za kterými si jdou. Nakolik správným směrem, to posoudí až generace po nás. Kdy se z jedinců tvořených z masa a kostí stanou železobetonové monolity, bronzové sochy a hlavní postavy příběhů. Teprve pak se ukáže, kdo stál za zapamatování.

Jindřich Kulhavý (J3.K)

 

 


 

.